Chce

od Grace Paleyové, doporučuje Dani Shapiro

Viděla jsem na ulici svého bývalého manžela. Seděla jsem na schodech nové knihovny.

Ahoj, můj živote, řekla jsem. Kdysi jsme byli manželé dvacet sedm let, takže jsem se cítila oprávněně.

Řekl: Cože? Jaký život? Žádný můj život.

Řekl jsem: O.K. Nehádám se, když je skutečná neshoda. Vstal jsem a šel do knihovny, abych se podíval, kolik jim dlužím.

Knihovník řekl, že dokonce 32 dolarů a dlužíte je už osmnáct let. Nic jsem nepopíral. Protože nechápu, jak čas plyne. Já jsem ty knihy měl. Často jsem na ně myslel. Knihovna je jen dva bloky odtud.

Můj bývalý manžel mě sledoval k přepážce Vrácené knihy. Přerušil knihovnici, která měla na srdci víc. V mnoha ohledech, řekl, když se ohlédnu zpět, přičítám rozpad našeho manželství tomu, že jsi Bertramovy nikdy nepozvala na večeři.

To je možné, řekla jsem. Ale ve skutečnosti, když si vzpomeneš: nejdřív byl můj otec ten pátek nemocný, pak se narodily děti, pak jsem měl ty úterní noční schůzky, pak začala válka. Pak už jsme je jakoby neznali. Ale máš pravdu. Měl jsem je pozvat na večeři.

Dal jsem knihovnici šek na 32 dolarů. Okamžitě mi uvěřila, hodila mou minulost za hlavu, vymazala záznam, což je přesně to, co většina ostatních obecních a/nebo státních byrokratů neudělá.

Vypůjčil jsem si dvě knihy Edith Whartonové, které jsem právě vrátil, protože jsem je četl už dávno a teď jsou aktuálnější než kdy jindy. Byly to Dům smíchu a Děti, které jsou o tom, jak se změnil život ve Spojených státech v New Yorku za dvacet sedm let před padesáti lety.

Pěkná věc, na kterou vzpomínám, je snídaně, řekl můj bývalý manžel. Překvapilo mě to. Jediné, co jsme kdy měli, byla káva. Pak jsem si vzpomněla, že vzadu v kuchyňské skříni byla díra, která se otevírala do sousedního bytu. Tam se vždycky jedla uzená slanina sušená v cukru. Při snídani jsme z toho měli velkolepý pocit, ale nikdy jsme se nenacpali a nezlenivěli.

To bylo v době, kdy jsme byli chudí, řekl jsem.

Kdy jsme byli bohatí?“ zeptal se.

Ale jak šel čas, jak nám přibývalo povinností, nešli jsme do nouze. O finance ses staral přiměřeně, připomněl jsem mu. Děti jezdily na tábor čtyři týdny v roce a ve slušivých pončích se spacáky a botami, jako všichni ostatní. Vypadaly moc hezky. U nás bylo v zimě teplo a měli jsme pěkné červené polštáře a tak.“

„Chtěl jsem plachetnici,“ řekl. Ale ty jsi nechtěl nic.

Nebuď zahořklý, řekl jsem. Nikdy není pozdě.

Ne, řekl s velkou dávkou hořkosti. Možná si pořídím plachetnici. Vlastně jsem složil peníze na osmnáctistopou dvoumotorovou plachetnici. Letos se mi daří dobře a mohu se těšit na lepší. Ale co se týče tebe, na to už je pozdě. Vždycky ti nic nebude chybět.

Po celých sedmadvacet let měl ve zvyku pronést úsečnou poznámku, která se jako instalatérský had dokázala propracovat uchem až do krku, do půli cesty k mému srdci. Pak mizel a nechával mě dusit se vybavením. Chci tím říct, že jsem se posadil na schody knihovny a on odešel.

Prohlédl jsem si Dům smíchu, ale ztratil jsem zájem. Cítila jsem se nesmírně obviněná. Teď je pravda, že mám málo požadavků a absolutních nároků. Ale něco přece jen chci.

Chci například být jiným člověkem. Chci být ženou, která za dva týdny přinese tyhle dvě knihy. Chci být tou účinnou občankou, která změní školský systém a osloví odhadní radu s problémy tohoto drahého městského centra.

Slíbila jsem svým dětem, že ukončím válku, než vyrostou.

Chci být navždy provdaná za jednoho člověka, za svého bývalého manžela nebo za svého současného. Obojí má dostatečnou povahu na celý život, což, jak se ukázalo, opravdu není tak dlouhá doba. Za jeden krátký život bys nemohla vyčerpat kvality ani jednoho z nich, ani se dostat pod skálu jeho důvodů.

Jen dnes ráno jsem se podívala z okna, abych chvíli pozorovala ulici, a viděla jsem, že malé platany, které město vysnilo pár let před narozením dětí, přišly toho dne na vrchol svého života.

No! Rozhodl jsem se, že ty dvě knihy přinesu zpátky do knihovny. Což dokazuje, že když se objeví člověk nebo událost, která mnou otřese nebo mě ohodnotí, dokážu podniknout nějakou vhodnou akci, i když jsem známý spíš svými pohostinnými poznámkami.

.