Ježíš několikrát řekl svým apoštolům, že je opouští, aby jim poslal tajemnou osobu, která jim bude pomáhat a učit je. Tuto osobu nazval „Duchem pravdy“ a „Rádcem“.

V den svého nanebevstoupení jim řekl, aby na splnění tohoto slibu čekali v Jeruzalémě. K velké události došlo o deset dní později, na židovský svátek zvaný Letnice. Tak o ní vypráví druhá kapitola Skutků apoštolů, odstavce 1 až 4.

Pětidenní

„Když nastal den Letnic, byli všichni pohromadě na jednom místě. A náhle se z nebe ozval zvuk podobný náporu silného větru a naplnil celý dům, kde seděli. A ukázaly se jim jazyky jako ohnivé, které se rozdělily a spočinuly na každém z nich. A všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat“. (Sk 2, 14).

Mocný vítr vanoucí kolem domu a jazyky jako oheň byly znameními Ducha Božího, mocného a vroucího, který přinášel sílu a požehnání celému stvoření a zvláště Kristově církvi.

Apoštoly postihla náhlá změna. Ti, kteří předtím prchali a byli plni pochybností a obav, když byl Kristus zatčen, se nyní stali silnými a odvážnými jako lvi. Byli nyní připraveni a dychtiví kázat evangelium, hlásat dobrou zprávu o smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Město bylo v té době plné lidí, kteří přišli z mnoha zemí na náboženské oslavy. Přilákáni „zvukem silného větru“ se začali shromažďovat kolem apoštolů. S úžasem poslouchali, jak apoštolové mluví jazyky různých přítomných národností.

Svatý Petr s dalšími jedenácti apoštoly po boku pak mocně kázal a prohlašoval, že Ježíš je Spasitel světa, kterého zaslíbili dávní proroci. Účinky tohoto kázání byly ohromující. Po velkém kázání svatého Petra k němu mnozí dychtivě přicházeli a ptali se: „Co máme dělat?“ On odpověděl: „Čiňte pokání a každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista. Toho dne byly pokřtěny tři tisíce lidí. Skutky apoštolů vyprávějí, jak počet křesťanů den za dnem rostl.

Tento úžasný úspěch byl způsoben tím, že na jeho následovníky sestoupil Duch, kterého Kristus slíbil, aby s nimi zůstal navždy. Tento Duch svatý je tajemstvím, které je daleko za hranicemi chápání lidské mysli, ale Bible nám o něm říká mnohé: je to božský dech, který dává světu život a mysli mužů a žen moudrost.

Duch života

„Duch“ pochází z latinského slova, které znamená vzduch v pohybu, například dech nebo vítr. Obojí přirozeně naznačuje život. Pokud se někdo nadechne, je to jisté znamení života, a když přijde smrt, říká se, že jsme „vydechli naposledy“. Kristova smrt na kříži je v evangeliu popsána takto: „Tehdy Ježíš mocným hlasem zvolal: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha!“ Ježíš se nadechl a vydechl. A když to řekl, vydechl naposledy.“ (Lk 23, 46)

Lidé považovali vítr vanoucí po širém zemském prostoru, který vysušuje a ohřívá půdu, takže z ní vyvěrá život, za životodárný Boží dech. Proto když uvažovali o Bohu jako o dárci života, svatí spisovatelé často mluvili o „Duchu“.

První slova Bible vyprávějí o tom, jak Boží Duch vnesl do vesmíru záměr a život, vnesl řád z chaosu a rozvinul život rostlin a živočichů.

„Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země byla bez tvaru a prázdná a nad propastí byla tma a Duch Boží se pohyboval nad hladinou vod. A Bůh řekl: „Ať je světlo!“ A bylo světlo.“ (Gn 1, 1-3)

Když dozrál čas, Bůh zvláštním působením Ducha stvořil lidský rod. Lidstvo dostalo jedinečný dar dechu života.

„Tehdy Pán Bůh utvořil člověka z prachu země a vdechl mu do chřípí dech života; a člověk se stal živou bytostí“ (Gn 2, 7).

Duch, který dal na počátku život všem tvorům, tento život nadále podporuje. Pokud je tento Duch opustí, přestanou dýchat.

V Žalmu 104 žalmista hovoří k Bohu o jeho stvořeních:

„Když skrýváš svou tvář, jsou zděšena,-
Když jim bereš dech, umírají a vracejí se ve svůj prach
Když sesíláš svého Ducha, jsou stvořena,-
a obnovuješ tvář země“ (Žalm 104). 104, 29-30)

Duch je tedy Bůh dárce života.

Dýchání moudrosti

Svatí spisovatelé učí, že Duch dává zručnost rukám, odvahu srdci a moudrost mysli, zejména těm, které Bůh vyvolil za vůdce lidu. Zruční řemeslníci, kteří navrhovali a vyráběli krásné věci používané při bohoslužbě ve Svatém místě, získali svou zručnost od Ducha. Tentýž Duch zase dal moudrost králům, jako byl David, pod jehož vedením vzniklo mnoho posvátných písní, a Šalomounovi, který postavil první velký chrám v Jeruzalémě.

Především však Duch osvítil mysl proroků a posvátných spisovatelů, takže oznamovali lidu Boží poselství. Proroci si byli jisti, že mluví s Boží autoritou a že jsou tímto Duchem poháněni a vedeni. Často používali slova jako v šedesáté první kapitole Izajáše:

„Duch Hospodinův je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, abych nesl radostnou zvěst trpícím“ (Iz 61, 1).

Vyhlašovali však, že má přijít Spasitel, který bude zcela naplněn Božím Duchem. V jedenácté kapitole Izajáše se píše:

„Duch Hospodinův spočine na něm, duch moudrosti a rozumu, duch rady a moci, duch poznání a bázně Hospodinovy“ (Iz 11,2).

V době Spasitele budou pod vlivem Ducha mluvit nejen proroci, ale všechny typy lidí, mladí i staří. Svatý Petr ve svém prvním kázání citoval slova z druhé kapitoly proroka Joela:

„Potom se stane, že vyliji svého Ducha na každé tělo; vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši starci budou mít sny a vaši mladíci vidění. I na služebníky a služebnice v oněch dnech vyliji svého ducha.“ (Joel 2, 28-29)

Duch je tedy Bůh, dárce moudrosti a učitel pravdy.

Duch Božího života

Bůh dává přirozený život rostlinám, zvířatům i lidem. Dává však lidstvu také život nad přirozeností, který je nadpřirozený. Je to vlastně účast na Božím životě. Ježíš přišel právě proto, aby tento život daroval. Řekl: „Přišel jsem, aby měli život a měli ho v hojnosti“ (Jan 10, 10). Sytí hladové, uzdravuje nemocné a křísí mrtvé. Udělal však ještě víc. Zemřel, vstal z mrtvých a odešel do nebe, aby jim seslal svého Ducha, aby mohli žít Božím životem.

První dvě kapitoly Lukášova evangelia vyprávějí o tom, jak Boží Duch silně působil na všechny, kdo přišli do styku s Kristem. Anděl řekl Marii, když počala Krista ve svém lůně: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní.“ (Mt 6,6) Všichni věřící, kteří počali Krista ve svém lůně, se dočkali, že Duch svatý sestoupí na něho. Když Maria navštívila svou sestřenici Alžbětu, Alžběta byla „naplněna Duchem svatým“, jakmile uslyšela Mariin hlas, a nenarozené dítě, později nazvané Jan Křtitel, se v lůně pohnulo. Její manžel, starý kněz Zachariáš, a prorok Simeon, který denně očekával v chrámu příchod Spasitele, byli také naplněni Duchem a chválili Boha.

Především sám Kristus byl naplněn Duchem. Tímto Duchem byl veden na poušť, kde strávil čtyřicet dní modlitbou a postem, aby se připravil na své veřejné kázání. Vrátil se „v síle Ducha“. V prvních slovech svého prvního vyučování v nazaretské synagoze, jak je uvádí evangelium svatého Lukáše, na sebe vztáhl slova proroka Izaiáše: „Duch Páně je nade mnou“ (Lk 4, 14-18).

Křest Duchem

Duch dává při křtu božský život. Jan Křtitel, syn Zachariáše a Alžběty, byl velkým prorokem, který byl poslán, aby připravil cestu pro příchod Krista. Třetí kapitola Matoušova evangelia vypráví, jak vyzýval lidi, aby činili pokání ze svých hříchů a připravili se tak na přijetí Spasitelova poselství. Řekl jim, aby se nechali pokřtít na znamení zármutku a touhy očistit se od hříchů. Slíbil, že Spasitel dá novou a mocnější formu křtu. Řekl:

„Já vás křtím vodou k pokání, ale ten, který přichází po mně, je mocnější než 1, jehož sandály nejsem hoden nést; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm“ (Mt 3, 1 1).

Ježíš sám přišel k řece Jordánu, aby se nechal pokřtít od Jana Křtitele. Neměl to zapotřebí, protože byl bezhříšným Božím Synem. Plně však vstoupil do stavu lidské přirozenosti a stal se podobným všem mužům a ženám (4. eucharistická modlitba). Proto podstoupil obřad, který byl znamením pokání. Jan viděl, jak na něj sestoupil Duch svatý v podobě holubice a spočinul na něm.

Ježíš udělil nový druh křtu, který byl nejen znamením smutku a očištění od hříchu, ale také dával nový život. Třetí kapitola evangelia svatého Jana vypráví, jak se Nikodém, zbožný vůdce Židů, přišel Ježíše zeptat na jeho učení. Ježíš mu řekl, že ti, kdo chtějí patřit k jeho církvi, se musí „znovu narodit“. Nikodém se zeptal, jak se člověk může podruhé narodit. Ježíš mu vysvětlil, že mluví o zrození k nadpřirozenému životu, k účasti na Božím životě. K tomu dojde prostřednictvím křtu, který nebude pouze křtem vodou, jako byl křest udělený Janem, ale křtem vodou a Duchem svatým. Řekl: „Amen, amen, pravím vám, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vejít do Božího království.“ (Jan 3, 3-5)

Duch je tedy Bůh, který dává ‚nový život‘.

Božtí synové a dcery

Všichni muži a ženy jsou Božími syny a dcerami, protože je stvořil a jejich život závisí na něm. Křesťané se však stávají Božími syny a dcerami v plnějším a hlubším smyslu. Jsou pozvednuti Duchem, aby sdíleli život vzkříšeného Ježíše, takže stejně jako Ježíš mohou Boha oslovovat „Abba“, což hebrejsky znamená „otče“. Ve čtvrté kapitole listu Galaťanům svatý Pavel říká:

„A protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna a voláme: Abba! Otče! Takže skrze Boha už nejste otroci, ale synové, a když synové, tak dědicové“ (Gal 4, 6-7).

Křesťané jsou Ježíšovi bratři a sestry a Boží synové a dcery. Jako se dědic podílí na bohatství rodiče, tak se křesťan navždy podílí na bohatství Božího života.

Duch nepřichází ke Kristovým následovníkům jen při zvláštních příležitostech, jako tomu bylo u dávných králů, proroků a spisovatelů. Tento Duch přichází, aby v nich přebýval. Každý křesťan je jako kostel nebo chrám, v němž žije Bůh. Ve třetí kapitole prvního listu Korinťanům se svatý Pavel ptá: „Cožpak nevíte, že jste Boží chrám a že ve vás přebývá Boží Duch?“. (I Kor 3, 16). O toto Boží přebývání se můžeme připravit jedině těžkým hříchem.

Duch Boží moudrosti

Čtrnáctá, patnáctá a šestnáctá kapitola evangelia svatého Jana podávají poslední Kristovo poselství apoštolům před jeho smrtí. Slíbil, že ačkoli odchází, nenechá je, aby sami objevili smysl jeho učení. Pošle svého Ducha, aby zůstal stále s nimi a uvedl je do veškeré pravdy. Řekl: „Já požádám Otce a on vám dá jiného rádce, aby byl s vámi navěky, Ducha pravdy.“ (Jan 14, 16)

Rádce, řecky nazývaný Paraklét, je ten, kdo se zastává nebo hájí druhého, jako přítel v nouzi nebo advokát u soudu. Kristus byl rádcem a přítelem svých učedníků, dokud byl s nimi na zemi, ale po svém odchodu pošle „jiného“, aby je chránil, přátelil se s nimi a osvěcoval je, aby si pamatovali a správně učili to, čemu učil. Řekl:

„Toto jsem vám řekl, dokud jsem ještě s vámi. Ale rádce, Duch svatý, kterého Otec pošle v mém jménu, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl.“ (Jan 14, 25-26)

Apoštolové a ti, které vysvětili, aby jim pomáhali při vyučování evangeliu, byli naprosto přesvědčeni, že mluví a jednají pod vedením a s hnací silou Ducha svatého. Při četbě prvních kapitol Skutků apoštolů je cítit nadšení a vzrušení oněch prvních let, kdy se obracely tisíce lidí. Duch svatý na ně působil tak silně, že se zdálo, jako by byl „vylit“, jak předpověděl prorok Joel.

Duch je tedy Bůh, který dává křesťanům v Kristově církvi pravou moudrost.

Krátce řečeno, Duch je Boží život, energie, síla, elán k činnosti, moudrost, oheň citů, Boží něžná a silná láska. Duch působí v lidech, v nichž tento Duch přebývá, a činí je plněji žít Božím životem, Duch působí na jejich intelekt, takže lépe poznávají Kristovu pravdu a činí správné úsudky. Duch působí na jejich vůli, takže jsou silní v předsevzetí konat dobro, a působí na jejich srdce a city, takže milují velkoryse a statečně.

.