Před půl rokem mi po více než 50 letech manželství zemřela maminka. Můj otec začíná nezávazně randit. Mám z toho radost, ale oba jsme si vyslechli pár ostrých poznámek typu: „Sotva leží v hrobě.“

Milá Carolyn,

máma mi před půl rokem po více než padesáti letech manželství náhle zemřela. Můj otec se z velké části posunul dál a je ještě aktivnější než dřív, včetně toho, že začal nezávazně randit. Je to pro mě překvapení, ale je šťastný a já jsem šťastná za něj.

Ale oba jsme se z jeho okolí dočkali tvrdých poznámek a odsudků typu: „Sotva leží v hrobě,“ a dalších podobných. Faktem je, že se cítí šťastnější a jejich vztah byl mnohem napjatější, než kdokoli z nás tušil. Chce žít naplno a já ho v tom podporuju, ale těch poznámek přibývá a lidé, kterých si váží, se mu začínají vyhýbat.

Měl by na ně zapomenout a najít si v 82 letech nové přátele? Co byste navrhovali vy?“

– Časová osa smutku

Lidé, kteří se pomazávají na policii smutku, jsou idioti a idiocie je stav, na který je tragicky málo léků.

Tuto odpověď jsem začal třemi nebo čtyřmi jinými způsoby, ale o tom to vlastně je, tak tady to máte. Nikdo zvenčí nemůže plně pochopit, co se děje v manželství. Tvůj otec mohl před 49,5 lety truchlit nad svou ztracenou láskou, co ti křováci vědí.

Ale řekněme pro představu, že okruh tvého otce byl v jádru skutečně okruhem tvé mámy a/nebo že se jim tvá máma svěřila se svou stránkou manželského napětí a oni s ní soucítili, možná dokonce oprávněně, takže je důvod, aby byli vůči tvému otci skeptičtí. I v tomto případě je však jejich vyjádření ve smyslu: „Musíte déle viditelně truchlit!“ prostě zcestné už od počátku.“

Buď mají tvého tátu rádi, nebo ne a vyhledávají jeho společnost, nebo ne. Trávit s ním čas a zároveň ho vystavovat téhle vdovské soutěži krásy je snaha mít obojí – zachovat si s ním vztah a zároveň si nárokovat nějakou svévolnou morální převahu nad ním – a nedosáhnou ani jednoho.

Vlastně jsi v lepší pozici, než je tvůj táta, abys bránila jeho čest. Jsi přece dcera své matky, a jestli má někdo právo zpochybňovat jeho rozhodnutí začít s ním chodit, jsi to ty. Což mimochodem nemáš, protože to nikdo nedělá; dobře ti tak, že jsi otevřená hranicím a nuancím.

Takže až uslyšíš ty odsuzující poznámky, přijmi je. „Je mu 82 let. Jak dlouho bys ho nechal čekat?“ „Byla to moje matka, truchlím pro ni, a dokonce jsem za něj šťastná.“ „Ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne, ne. „Já to vidím tak, že můžu podporovat lásku a život, nebo je můžu odsoudit. Snadné rozhodnutí, nemyslíš?“ „Měl společnost padesát let, tak samozřejmě, že ji chce znovu.“ Je zde tolik pravd, o které se můžete opřít, že byste pravděpodobně mohli použít jinou pokaždé, když potřebujete někoho postrčit zpět na jeho stranu.

Můžete také svému otci připomenout, že ho máte rádi a podporujete ho a že lidé pravděpodobně odsuzují jeho reakci na smrtelnost, protože sami zápasí se svou vlastní.

Je mi líto vaší ztráty.

Pište Carolyn Haxové na adresu: Providence Journal Features Department, 75 Fountain St, Providence, RI 02902, nebo pošlete e-mail na adresu [email protected].