Legenda o králi Artušovi, Kamelotu a rytířích kulatého stolu uchvacuje čtenáře již více než tisíciletí. Příběhy, které vyrostly z chaosu po římské okupaci Británie, nabízely shromaždiště a příběh o původu britské moci a síly. Mnozí stále pátrají po důkazech a stopách dokazujících existenci krále Artuše, zatímco jiní se domnívají, že legendární příběhy jsou jen tím, a že Artuš byl pravděpodobně spojením založeným na několika postavách té doby.

Král Artuš byl pravděpodobně inspirován několika různými historickými postavami

Pravděpodobně první písemnou zprávu, která zmiňuje postavu, kterou dnes známe jako krále Artuše, sepsal v šestém století velšský mnich jménem Gildas v díle o římském dobytí Británie a jeho následcích. V jeho líčení římsko-britský vojevůdce jménem Ambrosius Aurelianus vítězí v řadě bitev proti invazním Sasům, především u Badon Hill.

Přibližně o 200 let později se Artuš objevuje znovu, tentokrát v díle historika Nenia z devátého století, který sestavil řadu děl nazvaných Dějiny Britů. Podle Nennia získal Artuš 12 překvapivých vítězství nad Sasy, včetně vítězství u Badonu. Přestože byl mistrovským vojevůdcem, Nennius o něm neříká, že byl králem. Historikové a archeologové se také snažili identifikovat současná místa, kde Artuš údajně bojoval, což mnohé vedlo k přesvědčení, že již v této rané fázi získala velká část Artušova příběhu mýtický nádech – mimo jiné díky Nenniovu tvrzení, že Artuš v bitvě u Badonu vlastnoručně zabil více než 900 Sasů.

Mnoho motivů, které jsou pro artušovskou legendu klíčové, se objevilo až ještě později

V roce 1136 n. l., tedy asi 500 let poté, co by Artuš žil, dokončil britský klerik Geoffrey z Monmouthu své Dějiny britských králů, v nichž sleduje britské dějiny do počátku sedmého století. Právě v této knize je vojevůdce Artuš povýšen na krále. Geoffrey také poprvé v úplnosti popisuje Artušův život, včetně jeho narození na hradě Tintagel (v dnešním severním Cornwallu v Anglii), nástupu na trůn v dospívání po smrti jeho otce a vítězných bojů proti Sasům.

Byl to Geoffrey z Monmouthu, kdo také představil postavy, které se staly ústředními v artušovské legendě, včetně Ganhumary neboli Guinevery, Artušovy manželky a královny, čaroděje Merlina a kouzelnice Morgany (později známé jako Morgana le Fay), která Artuše uzdraví poté, co je smrtelně zraněn v bitvě a přenesen na Avalon. Mordred, jehož vztah k Artušovi se s pozdějším rozvojem artušovské legendy měnil, je v Geoffreyho podání vylíčen jako Artušův proradný synovec, který si uzurpuje trůn i Artušovu manželku, zatímco je Artuš pryč ve válce.

Geoffreyho dílo je také první, které se zmiňuje o Artušově mocném meči, ačkoli je znám jako Caliburn, nikoli ještě Excalibur.

Geoffreyho kniha, napsaná latinsky, ale přeložená do několika jazyků, měla populární úspěch, ale i současníci na jeho učenost pohlíželi obezřetně. Tvrdil, že velkou část svého díla napsal na základě překladu starověkého díla, které mu dal jeden z kleriků, ale nebyl schopen nebo ochoten tyto materiály ukázat ostatním. Mnozí moderní historikové, poukazující na nedostatek archeologických důkazů, které by Geoffreyho verzi dějin podpořily, se domnívají, že Geoffrey, stejně jako Nennius a další před ním, pravděpodobně Artušovi připsal životopisné údaje a vojenská vítězství několika různých mužů, aby vytvořil jakéhosi složeného keltského superhrdinu.

Mezi historickými postavami, které mohly Geoffreyho ovlivnit, byli Magnus Maximus, římský důstojník v Británii, který zahájil útok na Galii, Cassivellaunus, válečník z 1. století př. n. l., který vedl povstání proti Římanům v Británii, a Arvirargus, britský král z 1. století n. l., který se později oženil s „velkou kráskou“, jež mohla být inspirací pro královnu Guinevere.

Artušovská legenda vzkvétala v průběhu 12. a 13. století

Artuš z knihy Geoffreyho z Monmouthu je zádumčivý, násilnický válečník. Teprve v jeho další inkarnaci se do popředí dostává romantika, a to díky řadě artušovských příběhů sepsaných ve Francii. Díla básníka Chrétiena de Troyes, píšícího v posledních desetiletích 12. století, byla hluboce ovlivněna světem středověkého rytířství a dvorské lásky a jeho básně představují postavu Lancelota a jeho cizoložný poměr s královnou Ginevrou. Troyes je prvním artušovským autorem, který pojmenoval Kamelot jako místo Artušova dvora a představil postavy, jako je Perceval, jeden z Artušových rytířů, jehož pátrání po svatém grálu, který použil Ježíš Kristus při poslední večeři, se stane ústředním bodem artušovské legendy.

Robert de Baron, další francouzský básník, navázal na dílo Chrétiena de Troyes a své tři básně prodchl hlubokou náboženskou symbolikou, včetně vyprávění o Josefu z Arimatie, Ježíšově následovníkovi, který poskytl hrob, v němž byl pohřben. V de Baronově příběhu byl svatý grál použit k zachycení Kristovy krve během jeho ukřižování a poté byl Josefem odvezen do Británie.

Jen několik desetiletí po Chrétienu de Troyes vznikl cyklus Vulgáta, řada příběhů ve francouzštině, které byly původně připisovány velšskému úředníkovi, ale spíše je sepsali cisterciáčtí mniši. Do popředí se zde dostává romance mezi Lancelotem a Guineverou, Merlinův život a Artušova smrt rukou Mordreda (tentokrát Artušova nemanželského syna, nikoli jeho synovce). Jen o několik let později se artušovský příběh dočkal jakéhosi přepisu díky skupině anonymních autorů, kteří sepsali Postvulgátský cyklus, jenž se zbavil velké části milostného příběhu a soustředil se téměř výhradně na výpravu rytířů Kulatého stolu za Svatým grálem (údajně svatebním darem pro Artuše od Guineverina otce).

Nejvlivnější Artuš byl pravděpodobně napsán ve vězení

Ačkoli se mezi historiky vedou spory, má se za to, že autor Artušovy smrti (Le Morte d’Arthur) byl dobře situovaný, bohatý Angličan, který se často dostával do křížku se zákonem a své slavné dílo pravděpodobně napsal ve vězení. Sir Thomas Mallory použil mnoho dřívějších artušovských příběhů jako základ své knihy (původně nazvané The Whole Book of King Arthur and of His Noble Knights of the Round Table) a vytvořil tak první úplné vyprávění o Artušově životě v angličtině. Najdeme zde všechny hlavní postavy a dějové body, včetně romantiky, rivality a vzájemných bojů, které málem přivedly Kamelot ke krachu.

Malloryho kniha z roku 1485 se stala hitem a po svém prvním vydání byla několikrát znovu vydána, ale příběh brzy upadl v nemilost a jeho kniha byla nedostupná až do roku 1816, kdy byla znovu uvedena. Malloryho kniha vyšla v době vrcholícího literárního a uměleckého období známého jako éra romantismu a zanechala hluboký dojem na britské básníky, jako byli Alfred Tennyson, John Keats a William Wordsworth, a později i na americké spisovatele, jako byl Mark Twain, autor románu A Connecticut Yankee in King Arthur’s Court z roku 1889. Malloryho kniha se také stala základem pro četné ilustrované verze artušovských příběhů, přizpůsobené dětem i dospělým, stejně jako pro velmi vlivné obrazy, divadelní hry a dokonce i muzikál Camelot, který zobrazoval milostný trojúhelník mezi Artušem, Guineverou a Lancelotem a inspiroval některé historiky k používání termínu „Camelot“ v narážce na krátké prezidentství Johna F. Kennedyho, jehož mladistvá přítomnost inspirovala miliony lidí po celém světě.