Procházka po Madison Avenue se v nejnutnějším případě stává cestou plnou monstrózních zvláštních efektů – háků o velikosti nákladní lodi, které jako by se natahovaly z každých dveří, chytaly kolemjdoucí pod krkem a táhly ji do každého obchodu, aby nakoupila. Jedna matrona z Park Avenue strávila pět let na terapii, aby se zbavila tohoto postižení. Přesto to není vnímáno jako nemoc u ženy, která telefonuje dopředu, aby majitelce obchodu sdělila, že se odpoledne zastaví, aby si prohlédla plavky a zahalovací plavky. Do obchodu přijede limuzínou a oznámí, že se jí právě teď nechce zkoušet, a zda by si je prosím mohla nechat zabalit a poslat domů, kde si je vyzkouší později. Vrácení odmítnutých kusů zabere další odpoledne.

Téměř vždy se najde nějaký projekt přestavby, který vyžaduje prohlídku toho či onoho předmětu v aukčním domě nebo u starožitníka. Příprava na cesty zabere hodiny. Nákupy dárků nikdy nespěchají a lze je vypilovat do dokonalého umění. Plánování večeře pro osm lidí může trvat týden.

Každá z dotazovaných žen nosila v kapse diář, napsaný tužkou na týdny dopředu, plný. Lynda Zweben Howlandová, psychoterapeutka z Upper East Side, věří, že existují kritéria dobře stráveného času. „Nejsem si jistá, jestli je nutně dobře, že neexistují žádná očekávání. A pak je tu otázka, do jaké míry je vaše identita založena na tom, co děláte, na tom, co je vaše práce. Zda se věnujete shánění peněz pro newyorský balet, nebo pracujete na nějaké pozici ve firmě.“

„Mám pocit, že by od žen měla existovat nějaká očekávání, že není zdravé akceptovat jen narcistický životní styl, který je neustále naprosto sebeuspokojující. Nemyslím si, že je to přijatelné pro muže, a myslím si, že by to nemělo být přijatelné ani pro ženu.“ „To je pro mě nepřijatelné. Očekávání budou podle ní v New Yorku pravděpodobně obzvlášť vysoká, protože je to centrum mnoha věcí. „Myslím, že město přitahuje lidi tím, co nabízí, takže je logické, že lidé, kteří tu jsou, budou očekávat, že ostatní lidi sem přitáhly stejné věci.“

Cathy Blechmanová pracovala naposledy jako asistentka producenta televizního seriálu, ale odešla dělat jiné věci, i když si není jistá, zda chce dělat něco dalšího. „Víte, mně nestojí za to být takovou tou mocichtivou pracující ženou, která vstává v šest ráno a domů se vrací v deset večer a nemá čas na rodinu, přátele nebo něco podobného. A já jsem si prostě řekla: „Opravdu chci mít čas na to, abych se v životě bavila, a ne abych se vydýchávala v práci a chodila do práce a neměla čas se vydýchávat, jen abych se cítila: Ach, já jsem ta osmdesátnice.“ A tak jsem si řekla: „Já jsem ta osmdesátnice. Nechci být pod takovým tlakem. Nejsem po něm dost hladová. Takže ačkoli jsem se stala velmi rozhořčenou z toho, že si všichni myslí, že nic nedělám, teď jsem tak nějak zkroušená: „Nemám štěstí?“

Očekávání těchto žen nejsou většinou orientována na úspěch, s výjimkou toho, že být krásně upravená nebo mít nejlépe vybavené děti nebo nejlépe prostřený stůl je úspěch. Mnozí by mohli namítnout, že tomu tak je. Možná bychom si měli položit otázku: „Jak by musel vypadat život ženy, která nepracuje, aby se stala rovnocenným partnerem žen, které pracují, namísto objektu opovržení?“
Nebo ještě lépe, jak by musel vypadat svět, aby jedna z nich přestala odsuzovat druhou?