Většina z nás to už párkrát zažila – sledovala někoho ve svém okolí, jak zívá, a najednou pocítila téměř neodolatelné nutkání udělat totéž. Je snadné předpokládat, že zívání jednoduše pramení z ospalosti, ale mnozí z nás tento jev zažili, i když se necítíme unavení. Je to tak běžné, že se mnozí zastaví a ptají se: „Počkat… je zívání nakažlivé? Mohu ‚chytit‘ zívání?“

Překvapivě odpověď na tuto otázku není tak jednoduchá. Zívání není nachlazení a není „nakažlivé“ v tradičním slova smyslu – existuje však fascinující fyziologická příčina, proč zívání jednoho člověka často vyvolává zívání ostatních (a nemá téměř nic společného s podřimováním).

Prozkoumejme, co přesně se skrývá za tímto zvláštním jevem, který nás nutí ukazovat stoličky bez ohledu na to, zda máme na mysli zdřímnutí, nebo ne.

Proč zíváme

Abychom pochopili, co se děje s „nakažlivým“ zíváním, musíme pochopit, proč zíváme a jakou roli to hraje v naší celkové fyziologii. I pro vědce je však funkce zívání stále poněkud záhadou – a většina vědců může pouze teoretizovat, proč máme nutkání zívat.

První a nejznámější teorií, proč zíváme (hádáte správně), je pocit ospalosti nebo nudy. Když jsme unavení, nenatahujeme vzduch do plic tak silně a důsledně, jako když jsme plně čilí – takže zívání může být způsob, jak naše tělo doplňuje hladinu kyslíku.

Druhou možností je, že zívání vlastně pomáhá „ochlazovat“ mozek. Vědci se domnívají, že toto silné protažení čelisti výrazně zvyšuje průtok krve naším obličejem, hlavou a krkem – a ve spojení s nasáváním chladného vzduchu pomáhá zívání ochlazovat krev a míšní tekutinu putující z mozku dolů. Někteří odborníci se domnívají, že právě to je důvodem, proč máme tendenci více zívat, když je venku zima.

Mnozí vědci však zjistili, že zívání může mít ještě nečekanější příčinu – příčinu, která je spíše psychologická než fyziologická. Podle výzkumníka Dr. Adriana G. Gussisberga z Ženevské univerzity může mít zívání ve skutečnosti jisté sociální výhody – a mohlo by být nevědomým způsobem, kterým ostatním sdělujeme svůj duševní nebo fyzický stav.

Z podobného důvodu se mnozí vědci domnívají, že zívání se zdá být „nakažlivé“ – a proto se někteří z těchto výzkumníků domnívají, že zívání může souviset s důležitou lidskou vlastností: empatií.

Já zívám, ty zíváš, my všichni zíváme

Někteří vědci, kteří se zabývají fenoménem nakažlivého zívání, se domnívají, že tento zdánlivě neškodný impuls by mohl ukazovat na úroveň empatie člověka. Je to teorie podpořená řadou studií, které zjistily, že lidé s vyššími sociálními kompetencemi mají větší pravděpodobnost nakažlivého zívání.

Odhaduje se, že 60-70 % lidí pocítí nutkání zívnout, když vidí někoho zívat v reálném životě, při pohledu na fotografii někoho zívajícího nebo dokonce jen při čtení o tom (už jste si zívli?).

Ne každý je však náchylný k nakažlivému zívání. U lidí, kteří jsou klasifikováni jako sociopati nebo psychopati, je nakažlivé zívání mnohem méně pravděpodobné. Vzhledem k tomu, že jedním z charakteristických psychologických rysů psychopatických i sociopatických osobností je neschopnost rozpoznat a pochopit emoce druhých, je to v souladu s teorií, že zívání je empatickou reakcí.

Zívání napříč živočišnou říší

Nejen u lidí se vyskytuje nakažlivé zívání. Ve skutečnosti vědci pozorovali nakažlivé zívání u opic, psů, koček, malého počtu ptáků a dokonce i u některých druhů plazů! Obzvláště časté je u druhů, které žijí v sociálních skupinách, kde by vlastnosti jako empatie mohly hrát roli v přežití.

Zatímco většina živočišných druhů nakažlivě zívá pouze s jinými příslušníky stejného druhu, některá zvířata skutečně reagují i na lidské zívání – konkrétně domestikovaní psi. Někteří vědci se domnívají, že to vyplývá z dlouhodobého spojení psů s lidmi. Vzhledem k tomu, že se psi vyvinuli v těsné blízkosti lidí, mají pravděpodobně větší empatii pro naše emoce a pocity.

Nevěříte tomu? Zde je zábavný experiment pro rodiče domácích mazlíčků: zívněte před očima svého psa a sledujte, zda vám váš mazlíček oplatí (spoiler: většinou ano).