Manželství bez duševní nemoci je prý dostatečně náročné. Když k tomu přidáte ještě bipolární poruchu, čeká vás práce navíc.

„Napište, co vás trápí, čeho se bojíte, o čem jste nebyli ochotni mluvit. Buďte ochotni nechat se rozpoltit.“
Natalie Goldberg, autorka knihy Writing Down the Bones:

Co na to říct? Za svůj příběh se stydím, nechci o něm psát, natož ho někomu nahlas vyprávět. Bojím se, že mě to rozpoltí. Ale pokaždé, když ten příběh vyprávím, cítím se o něco lehčí. Jako bych se zbavila dalšího malého kousku té velké, honosné třísky na mém rameni.

Takže kde začít…? V zájmu stručnosti a abych se nepokoušela o pokračování Válka & mír, vyložím zde holé základy:

Svého manžela jsem potkala před devíti lety, když jsem se přestěhovala do státu New York. Bylo to přátelství na první pohled. Okamžitě jsme se spojili v mnoha směrech v několika pro nás důležitých otázkách, jako je hudba, filmy, filozofie, náboženství, politika, sarkasmus, oblíbená jídla atd. Ale naše společné zájmy nepokročily ve vzájemnou lásku stejným tempem. Jeden předbíhal druhého a brzy jsme byli nevyrovnaní. Rozešli jsme se. Život šel dál. Pak jsme se k sobě vrátili. (Připomínám, že v té době jsem ještě neměla diagnostikovanou bipolární poruchu). Pak jsme se zasnoubili. Život byl úžasný! V červnu 2010 jsme se vzali. Bylo mi 25 let a byl to nejšťastnější den mého života. O pár týdnů později jsem dostala chuť nechat si na biceps vytetovat své dívčí jméno… Pak jsem se asi po měsíci rozhodla, že se k sobě nehodíme a že bychom se měli rozvést. Můj manžel, jeden z nejpříjemnějších lidí na světě, který se nejméně rád pouští do konfliktů, s tím neochotně souhlasil. V srpnu jsme se rozešli a v květnu 2011 jsem se přestěhovala zpět do svého rodného města v Chicagu.

V červnu 2011 jsem se ocitla v nemocnici s těžkou depresivní epizodou. Na podzim jsem se však už zase cítila dobře a nastěhovala jsem se ke svému bývalému příteli. Samozřejmě jsem byla také hypersexuální a myslela jsem si, že jsme zamilovaní. Hypersexualita, jak jsem později zjistila, byla ve skutečnosti hlubším voláním po bezpečí a klidu. Vědci zjistili, že v mozku lidí s bipolární poruchou chybí nezbytná homeostatická regulace mezi amygdalou a ostatními částmi mozku. Navíc chemické látky uvolňované během vzrušení vytvářejí v mozku pocit bezpečí. Ten samozřejmě netrvá dlouho, takže se vytváří návykový vzorec chování … odtud-hypersexualita …

Chci, aby nejen lidé s bipolární poruchou věděli, že ve svých prožitcích nejsou sami, ale také aby jejich manželé a bývalí manželé věděli, že ve svých prožitcích nejsou sami.

V prosinci se dokončovaly mé rozvodové papíry a já opět upadl do hluboké deprese. Jenže tato deprese byla horší než všechny, které jsem kdy v životě zažila. Bylo to peklo na zemi. Představte si to nejchladnější, nejtemnější a nejosamělejší místo, jaké si dokážete představit. A teď to vynásobte miliardou. A teď to zdvojnásobte. A teď si představte, že je to pod vodou a vy nemůžete dýchat a nemůžete myslet a nemůžete se hýbat a chcete umřít, ale nemůžete, protože i když jste pod vodou, Bůh nějak uznal za vhodné nechat vás dál dýchat. A přesně tak jsem se cítil od prosince 2011 do září 2012.

V červnu 2012 jsem se přestěhoval zpět do státu New York k rodičům. Neměl jsem žádné peníze, žádnou práci, žádné auto, žádnou energii, žádnou touhu, žádnou sílu, která by mě pohnula z gauče (kde jsem seděl a četl Válku & míru), natož abych měl dost energie na to, abych si našel práci a dal si život do pořádku (už poněkolikáté). A tak mě rodiče s láskou nechali u sebe a pečovali o mě, abych se uzdravil, díky stálé stravě plné lásky, bio hovězího a kapusty a správné dávce pozornosti a prostoru.

A pak jsem se konečně po dlouhém, dlouhém čekání dostal k psychiatrovi. Nikdy předtím jsem u této psychiatričky nebyla, takže samozřejmě neznala mou anamnézu. Ale chci říct, že jsme udělali psychiatrickou anamnézu přímo v její ordinaci. A předepsala mi antidepresiva, aby mě vytáhla z nejhlubšího pekla, ve kterém jsem pobýval tolik měsíců.

Měla vědět, že mám vlastně bipolární poruchu? Vždyť to nikdo jiný nevěděl. Já jsem to nevěděla. Ale ona je přece doktorka, ne? No, svalovat vinu nebo se dokonce ohlížet zpět takovými otázkami teď opravdu nemá smysl. Pro účely tohoto příběhu stačí vědět, že antidepresiva mě poslala do divoké a zuřivé mánie ve stylu Las Vegas, která skončila psychózou a nakonec mi v lednu 2013 diagnostikovali bipolární poruchu.

Ale ach, jak jsem odbočil.

Takže smyslem celé mé komentované autobiografie alias Válka & Mír II je podělit se s vámi o svůj příběh o jízdě na manželském kolotoči.

V lednu 2013, kdy mi byla diagnostikována bipolární porucha, jsem ve svém životě opět neměl nic podstatného. Upadl jsem do další hluboké deprese. V květnu 2013 jsem se začala stýkat se svým (tehdy bývalým) manželem a v prosinci 2013 se ke mně nastěhoval do mého nového bytu. V únoru 2014 mě znovu požádal o ruku a 24. prosince 2014 jsme se znovu vzali. Teď jsme tady, o něco více než rok později od našeho druhého vzájemného sňatku a oslavili jsme první výročí svatby.

Ale jediný důvod, proč jsem se o tom všem otevřela celému světu a vyprávěla vám svůj velmi trapný příběh, je ten, že jsem od doby, kdy mi byla diagnostikována bipolární porucha, četla a slyšela tolik příběhů podobných tomu mému.

Manželství bez duševní nemoci, jak mi bylo řečeno, je dost náročné. Když k tomu přidáte bipolární poruchu nebo jinou duševní diagnózu, čeká vás práce navíc.

Někteří z vás si možná říkají, jak by proboha někdo jiný mohl mít příběh alespoň vzdáleně podobný tomu, který jsem právě popsala, ale říkám vám, je to pravda. Lidé s bipolární poruchou mají nápadně podobné zkušenosti, pokud jde o příznaky, i když můžeme pocházet z různých prostředí, kultur, náboženství, a dokonce i generací.

Po vyslechnutí bolestných a srdcervoucích příběhů mnoha dalších lidí, kteří hledají odpovědi nebo dokonce jen útěchu z bipolárního manželského kolotoče, jsem cítila nutkání podělit se zde o svůj příběh a dát ostatním vědět, že nejsou sami. Manželství bez duševní nemoci, jak mi bylo řečeno, je dost náročné. Když k tomu přidáte bipolární poruchu nebo jinou duševní diagnózu, čeká vás práce navíc.

Řekla bych, že problémy s bipolární poruchou jsou obzvlášť jedinečné. Je totiž pravděpodobnější, že manžel/ka bude mít pochopení pro depresivní epizodu než pro manickou epizodu, a tento dvojí metr může způsobit nelibost a další napětí. Nějak se nám zdá, že zbytečně trpíme jen v depresi, ale mánie si divoce užíváme. To prostě není pravda. Vnitřní rytmus, který mě nutí vstávat ve tři hodiny ráno, abych přestavěla nábytek, obarvila si vlasy a napsala esej, a to vše předtím, než se připravím do práce, se může po nějaké době stát vyčerpávajícím. Nemluvě o tom, že v době, kdy se probouzíš ty, drahý manželi, jsem už tak podrážděná, že tě vítám snůškou nadávek a začínám naše ráno v zemi utrpení. Není to opravdu příjemné.

Chci, aby nejen lidé s bipolární poruchou věděli, že ve svých zkušenostech nejsou sami, ale také aby jejich manželé a bývalí manželé věděli, že ve svých zkušenostech nejsou sami a že uzdravení a odpuštění je možné.

Vždycky se nemusí dařit přesně tak, jak jste si naplánovali, nebo dokonce doufali, ale nakonec někdy stačí říct: „To je v pořádku, vím, že se snažíš, a mám tě ráda.“ Vždycky je to tak. Ať už to potřebujete říct svému partnerovi nebo sami sobě, prostě to řekněte.

Jak to vyjádřil jeden spisovatel: „Přemýšlejte o tom, co víte o tom, že žijete, o bolesti, o radosti. Jste nenahraditelní. Jste odborníkem na lidskost. A nezapomínej na to.“

.