Jednoho sychravého únorového dne roku 2015 mi matka zavolala do Izraele, aby mi oznámila, že můj otec má městnavé srdeční selhání a že jeho smrt se může blížit. Otcův lékař tuto prognózu potvrdil. „Jestli ho chceš vidět živého, měl bys okamžitě nasednout do letadla do New Yorku,“ řekl mi, když jsem mu zavolal, abych s ním probral otcův stav. „Myslím, že už nebude žít dlouho.“

Milon myšlenek mi zaplavil mozek: Jak brzy si mohu objednat letenku? Jak bych mohl dokončit své pracovní úkoly? A – i když to nerada přiznávám – přemýšlela jsem o svém šatníku:

Oděv těsně před pohřebním obřadem milované osoby „je nejvýraznějším židovským projevem smutku,“ napsal rabín Maurice Lamm ve svém zásadním díle Židovská cesta ve smrti a truchlení. Židovské zákony totiž přikazují dětem, rodičům, sourozencům a manželovi zemřelého roztrhat oděv na znamení smutku. Tento zvyk pochází již z Bible: Jákob roztrhl svůj oděv, když uviděl pestrobarevný kabát svého syna Josefa potřísněný něčím, co považoval za synovu krev, a domníval se, že Josef je mrtvý. Totéž udělal David, když se dozvěděl o smrti svého tchána, krále Saula.

Roztrhání oděvu je „příležitostí k psychologické úlevě“, vysvětluje Lamm, protože umožňuje truchlícím ventilovat jejich zadržovanou úzkost v „kontrolovaném, nábožensky posvěceném aktu destrukce.“

Ačkoli jsem byla odhodlána dodržovat tento dojemný zvyk – stejně jako to dělali moji rodiče, když jim před desítkami let zemřeli rodiče – cítila jsem nepřekonatelnou potřebu kontrolovat, který oděv budu trhat.

Pro začátek se od nábožensky ctících truchlících očekává, že budou nosit stejný roztrhaný oděv po celou dobu šiva. Výjimkou je šabat, kdy se smuteční hosté mohou převléknout do jiného oděvu. Představa, že bych měla celý týden nosit stejné propocené šaty nebo košili, mi byla strašně nepříjemná.

Potom jsem si vzpomněla na rozhovor o šivě, který jsem kdysi vedla se svou matkou, která přišla o vlastního otce, když jí bylo ještě dvacet let. Řekla mi, že v období smutku nosila stejné šaty bez rukávů, ale košili pod nimi měnila každý den.

Když můj otec onemocněl, udělala jsem rychlou mentální inventuru svého šatníku a došla k závěru, že nemám nic vhodného na sebe. A tak jsem onoho zimního dne před téměř třemi lety běžela – doslova – do nedalekého nákupního centra uprostřed bouřky a koupila si černé šaty bez rukávů. Už jsem si je chtěla zabalit do kufru, když mi zavolala matka: Otcův stav se stabilizoval. Šaty jsem uložila do skříně. Stav mého otce, který byl proslulý svou odolností a přežil bombardování Pearl Harboru, kde sloužil v americkém armádním signálním sboru, se zlepšil natolik, že byl propuštěn z nemocnice do domácího hospice. Uzdravil se natolik, že mohl bez pomoci dojít do nedalekého nákupního centra a do své milované místní knihovny. Začal se znovu těšit ze života a já jsem začala nosit ty nové šaty, které jsem si koupila pro šťastné příležitosti.

Překvapivě 30. dubna 2017, kdy mi matka zavolala, že otec prodělal infarkt a lékař neví, zda přežije noc. Tentokrát jsem do kufru hodila jiné černé šaty bez rukávů a odletěla do Spojených států. Otec přežil ještě téměř šest týdnů a 9. června zemřel.

11. června jsem si konečně oblékla šaty na šiva. Na hřbitově v New Jersey, těsně před obřadem, mi náš rodinný rabín rozstřihl levou stranu šatů – část nad srdcem. Na pravé straně, tradičním místě pro truchlící vdovy, přestřihl kravatu mého bratra a pak svetr mé matky. Rabín nám dal pokyn, abychom dále rány roztrhli rukama, jak to židovští truchlící dělají už tisíce let.

Tímto okamžikem skutečně začalo mé roční období židovského smutku. Během tohoto období jsem povinen zdržet se vnějších projevů oslav (například účasti na svatbě), návštěvy kin a koncertů. Nesmím si také kupovat žádné nové oblečení, což je zákaz, který se ukazuje jako obtížný pokaždé, když vidím v obchodě s oblečením ceduli s výprodejem.

V nedávném článku pro Huffington Post „Vraťme zpět smuteční oblečení“ Jana Riessová poznamenala, že když si předchozí generace – a zejména viktoriáni – oblékaly tradiční černý smuteční oděv (po dobu týdnů, měsíců a někdy i let), byl to účinný způsob, jak ostatním říct, aby se jim vyhnuli a projevili jim úctu, protože ztratili milovanou osobu.

„Jestliže společnost tvrdě odsuzovala Scarlett O’Harovou za to, že tančila s Rhettem Butlerem, zatímco její poslední manžel sotva vychladl v hrobě, nuže, dávala také těm, kteří se cítili smrtí skutečně zdrceni, široké kulturní povolení, aby se celý rok utápěli. A sakra, já se potřebuju válet,“ napsala Riessová o smrti své matky. „Zrazuje mě samotná představa, že se svět za mým oknem odvažuje pokračovat jako obvykle. Měla bych se podle toho obléknout.“

Když jsem se po otcově šivě vrátila do Izraele, zjistila jsem, že mnoho mých sousedů a přátel o jeho odchodu nevědělo (velký fail, facebookový algoritme) a vítali mě, jako by se nic nestalo.

Vždycky, když se tohle stane, zatoužím, jen na chvíli, po svých šivech.

Michele Chabinová, oceňovaná novinářka, už tři desítky let přináší reportáže z Izraele.

Vždycky, když se to stane, zatoužím, jen na chvíli, po svých šivech.