Čekání na barbary

Na co čekáme, shromážděni na fóru?

Barbaři mají přijít dnes.

Proč se v senátu nic neděje?
Proč tam senátoři sedí a nepřijímají zákony?“

Protože dnes mají přijít barbaři.
K čemu teď senátoři přijímají zákony?
Jakmile přijdou barbaři, budou přijímat zákony oni.

Proč náš císař vstal tak brzy,
a proč sedí na trůně u hlavní brány města,
ve stavu a s korunou na hlavě?“

Protože dnes přicházejí barbaři
a císař čeká, aby přijal jejich vůdce.
Má pro něj dokonce svitek,
nabitý tituly, s impozantními jmény.

Proč dnes vyšli naši dva konzulové a prétoři
ve svých vyšívaných, šarlatových tógách?
Proč si nasadili náramky s tolika ametysty,
prsteny jiskřící nádhernými smaragdy?
Proč nesou elegantní hole
krásně opracované stříbrem a zlatem?

Protože dnes přicházejí barbaři
a takové věci barbary oslňují.

Proč se naši význační řečníci neobjeví jako obvykle
, aby pronesli své projevy, řekli, co mají na srdci?“

Protože dnes přicházejí barbaři
a rétorika a veřejné projevy je nudí.

Proč ta náhlá zmatenost, ten zmatek?
(Jak vážně se lidé tváří.)
Proč se ulice a náměstí tak rychle vyprazdňují,
každý odchází domů ztracen v myšlenkách?

Protože padla noc a barbaři nepřišli.
A někteří naši muži, kteří právě přišli od hranic, říkají
, že už žádní barbaři nejsou.

A co se s námi teď bez barbarů stane? P. Kavafy, z anglického originálu C.P. Cavafy:

Někdy je to báseň, o které jste slyšeli, ale nikdy jste ji nečetli. (Někdy báseň začínající veršem jiného básníka.) Někdy mluví přesně to, co potřebujete slyšet, slovy, která nejsou novinkou, ale naprosto patří k území, citovému, politickému a psychologickému, které každý den prožíváte a kterým procházíte.

Někdy mluví prostě a jednoduše slovy, kterým by rozumělo i dítě. Někdy se silou hádanky, šikmo, aby to slyšeli jen ti, kdo mají uši. Někdy tak pod pokličkou, že se o ní otevřeně nemluví, leda s několika málo lidmi, a to ještě jen potichu, jako o tajemství na kousku papíru propašovaném v podšívce boty.

Někdy mimo čas a místo, i když je jimi podněcována. Někdy zplozené „zmatkem“, „zmatkem“, tichem „náměstí, která se tak rychle vyprazdňují“. Někdy ničím z toho, jen silou dějin, událostmi veřejnými i soukromými, zradami za úsvitu, půlnočními asignacemi, spánkem padajícím z očí spravedlivých, když je náhle příliš pozdě.

Někdy výkřikem udušeným v dětství. Někdy dlouhé, tiché klesání, sténání. Někdy osamělý píšťala na hradbách hradu, přinášející zprávy pro nás ostatní. Někdy píseň u ohně uprostřed pouště, jehož jiskry skomírají pod nesčetnými hvězdami. Někdy příběh, který jsi už slyšel a o kterém se ti ani nesnilo, že ho prožiješ.

Někdy náhodou, když to nejvíc potřebuješ.