Byl tehdy ve vaně, vzpomíná si. Vešla dovnitř a pronesla nevhodnou poznámku „o mých intimních partiích“, říká. „Byl jsem dost v šoku a nevěděl jsem, jak to zpracovat. Několik týdnů poté se do mě pustila naplno a otevřeně a začala mě vybízet k sexuálnímu vztahu. Víte, říkala mi, abych se jí dotýkal; žádala, aby se mě dotýkala. A… já nevím… nevěděl jsem, jak se k tomu postavit. Nevěděl jsem, co mám dělat. Tak jsem prostě padl; poslechl jsem ji.“

Poslechl ji, protože mu bylo teprve 10 let. A protože to byla jeho babička.

Zneužívání trvalo tři roky, ale jeho následky provázejí čtyřicetiletého Jacquese Vermeulena* dodnes.

„Cítil jsem se kvůli tomu jako absolutní špína a odpad. A i když to bylo jen občasné – stávalo se to tak každý druhý týden – neměl jsem nikoho, s kým bych o tom mohl mluvit. A pravdou je, že pokaždé, když jsem jí to dovolil, jsem si v duchu říkal: ‚Bůh se na to dívá a pošle ji do pekla; ona se bude smažit v pekle za to, co mi dělá‘. Dál jsem ji to nechávala dělat, aby ji stihl ten boží trest.“

Stále více výzkumů upozorňuje na vyšší výskyt sexuálního zneužívání páchaného ženami, než se předpokládá.

Studie Lary Stempleové z Health and Human Rights Law Project Kalifornské univerzity v Los Angeles z roku 2016 upozorňuje na „překvapivě značný výskyt sexuálního zneužívání páchaného ženami, většinou na mužích a příležitostně na ženách“.

Tento druh zneužívání podle ní zahrnuje „široké spektrum“, včetně „orálního sexu bez souhlasu, vaginální a anální penetrace prstem nebo předmětem a pohlavního styku“.

Ačkoli uznává, že „zaměření na ženskou pachatelskou činnost může být skepticky vnímáno jako pokus o zvrácení agendy ženských práv zaměřené na mužskou pachatelskou činnost“, dodává: „

Zpráva zjistila, že ženy a muži uvádějí téměř stejnou míru výskytu sexuálního zneužívání bez souhlasu.

Zpráva také zjistila, že „mezi muži, kteří uvádějí … formy sexuální viktimizace (jiné než úzce vymezené znásilnění), 68,6 % uvádí jako pachatele ženy. Konkrétně „donucení k penetraci“ – forma sexu bez souhlasu, kterou muži za svůj život mnohem častěji zažijí – je často páchána ženami: 79 % viktimizovaných mužů uvedlo jako pachatele ženy.“

Podle zprávy mezi faktory, které vedly k „přetrvávajícímu bagatelizování mužské viktimizace“, patří zastaralé definice sexuální viktimizace a spoléhání se na genderové stereotypy.

Rees Mann z organizace South African Male Survivors of Sexual Abuse (Jihoafričtí muži, kteří přežili sexuální zneužívání) říká: „Obecně se má za to, že muži vždy chtějí sex a že pokud jde o jakýkoli druh sexuální aktivity, muži jsou dominantnější a ženy submisivnější. Takže tato setkání jdou vlastně proti tomu, co se obecně považuje za definici mužnosti.“

Představa, že ženy jsou schopné sexuálního zneužívání, jde také proti genderovým stereotypům, které je vykreslují převážně jako mateřské, pečující postavy.

Zpráva však uvádí, že „pohled na ženy pouze jako na pasivní nebo neškodné problematicky konstruuje ženy jako jednorozměrné … Může také ženám upírat schopnost jednat a odpovědnost za své činy, kterou by měly mít zplnomocněné osoby.“

Sherianne Kramerová se již deset let zabývá výzkumem sexuálního zneužívání ze strany žen. Kritická a výzkumná psycholožka, která původně působila na katedře psychologie University of Witwatersrand, nyní působí na Amsterdam University College a je autorkou loňské knihy Female-Perpetrated Sex Abuse:

V rozhovoru pro Mail & Guardian Kramerová říká, že pachatelky sexuálních trestných činů, s nimiž vedla rozhovory, se upínaly na genderové stereotypy, aby popřely své činy. „Mnoho z nich tvrdilo, že to neudělaly, přestože měly skutečné důkazy, že to udělaly. A spousta z nich, které se důkazům nevyhnuly, řekla: „Ale já jsem byla také obětí sexuálního zneužívání a tohle jsem se dozvěděla.“

„Bylo opravdu zajímavé, že se tyto ženy okamžitě stáhly do pozice obětí, protože to je mnohem pochopitelnější. Takové ženě rozumíme, protože z žen děláme oběti. Byl to ironický obrat ke genderování, který těmto ženám téměř pomohl uniknout jejich pachatelství.

„Také by používaly spoustu mateřských slov a náboženského diskurzu, aby se popsaly. To mi mělo neustále připomínat, že jsou mateřské a pečující a že tváří v tvář tomu, že jsou všechny tyto ženské věci, je nemožné, aby spáchaly sexuální zločin.“

Kramerová dodává, že dalším klíčovým zjištěním jejího výzkumu bylo, že ženy, s nimiž dělala rozhovory – ve věznicích v Johannesburgu, Kapském Městě a Pretorii – „by to, co udělaly, nenazvaly sexuálním zločinem“.

„Označovaly to zcela jinak. Například jedna z nich byla žena, která provozovala se svou pětiletou dcerou celou řadu orálního sexu pro účely pornografie. Řekla mi, že to hrála, takže to nebylo skutečné, tudíž nešlo o sexuální zneužívání.“

Jelikož Kramer pracoval také s mužskými sexuálními delikventy, říká, že „takové věci chybí . Popírání existuje, to ano, ale jiným způsobem. A tam, kde dochází k popírání, by nikdy, nikdy nedošlo k tomu, že by někdo vlastnil status oběti.“

Benita Moolmanová je hlavní odbornicí na genderová studia v Radě pro výzkum v oblasti lidských věd. Ačkoli se její výzkum zaměřil konkrétně na sexuální delikventy mužského pohlaví, říká: „Sexuální delikventi, s nimiž jsem vedla rozhovory, také hovořili o tom, že byli v mládí sexuálně zneužíváni, konkrétně svými matkami. Čtvrtina z nich uvedla, že byla sexuálně napadena, a přibližně čtvrtina z této skupiny byla obětí ženských pachatelek.“

Moolmanová se domnívá, že ženská pachatelství jsou „rozšířenější, než si myslíme“.

Dodává: „Ženy se staly obětí sexuálních útoků v dětství: „Zajímavé je, že i když mluvili o ženské pachatelství, mluvili také o tom, že je to vzrušuje a vzrušuje. Je to tedy velmi odlišné od mužské pachatelství. U mužů může být velmi tenká hranice mezi viktimizací a pachatelstvím, když jsou sexuálně napadeni.“

Kramer souhlasí. Po rozhovorech s pachatelkami hovořila s muži, kteří přežili. „Napříč všemi jejich zkušenostmi hovořili o zradě svého těla. Že z psychologického hlediska nechtěli, aby se to stalo, ale abyste mohli někoho znásilnit nebo do něj proniknout, musíte být vzrušení. Zajímavé bylo, že to nakonec bylo použito jako důkaz proti nim – že to nemůže být trestný čin, protože byli vzrušení.“

Kramerová přiznává, že ji to „šokovalo, protože spousta žen je během znásilnění také vzrušená, ale nikdy by to nebylo použito proti ní v soudním řízení“.

„Takže k mužům se systém chová velmi odlišně a jejich vlastní tělo se používá proti nim jako důkaz, že to není možné; že pokud jste byli během takové situace vzrušení, museli jste to chtít. Ale v některých z těchto situací byli muži svázáni nebo dostali Viagru, takže fyzicky vlastně nemohli nic dělat.“

Kramerová dodává, že když se dotazovaných ptala, proč se nebránili v případech, kdy potenciálně mohli, „dostala jsem shodnou odpověď, že kdyby se bránili, byli by pachateli a nikdo by jim to nevěřil“.

Studie také doporučuje, aby se „odborníci reagující na tento problém vyvarovali genderových stereotypů, které bagatelizují četnost a dopady sexuálního násilí páchaného ženami“.

Podle Manna je bagatelizování tohoto problému ze strany odborníků jedním z důvodů, které brání mužům, aby se přihlásili k ohlášení takových incidentů.

„Setkal jsem se pouze s jedním mužem, který se pokusil ohlásit zneužití na policii, a policie v podstatě řekla, že to není možné. Říkali věci jako: ‚Jak je to možné? Jsi chlap, měl by ses chránit‘. „Zejména v nízkopříjmových kontextech je stále velmi, velmi zakořeněná představa o mužnosti. A to na jedné straně posiluje násilí mezi muži, ale také to posiluje, že když se muži stanou obětí, jsou zcela umlčeni.“

„Problémem je vlastně způsob, jakým vytváříme gender. Způsob, jakým v Jihoafrické republice konstruujeme mužství, je tak zakořeněný v moci, síle, fyzické agresi a násilí, že tito muži prostě nemají žádný hlas.“

Vermeulen nakonec svůj hlas našel. Ve svých 13 letech, tři roky po začátku zneužívání, říká, že ji „donutil přestat“.

„Řekl jsem: ‚To stačí, tohle je velmi špatná věc, kterou děláš‘. Ale ona mi jen řekla: ‚Neboj se, já to prostě udělám s jedním z tvých mladších bratrů‘. A víte, můj bratr byl v té době malý, opravdu malý. Asi tak šest nebo sedm let.“

Vermeulen se obával, že babička způsobí stejné příkoří i jeho mladšímu bratrovi, a tak to řekl rodičům. „Ti mi naštěstí uvěřili a zakázali všem dětem, aby se s ní stýkaly.“

Ale dodává, že během několika týdnů, které mu trvalo, než sebral odvahu jim to říct, se jeho násilník „pokusil zahájit totéž s mým bratrem“.

„Zjistil jsem to teprve před několika měsíci,“ povzdechne si. „Zřejmě mu řekla: ‚Připomínáš mi svého staršího bratra‘.“

Říká, že jeho bratr byl v té době příliš mladý na to, aby ho jeho tělo „zradilo“, takže na něj zneužívání nemělo žádný trvalý vliv. „Neměl žádné sexuální reakce. Ani nevěděl, co se děje. Takže nemůže cítit vinu.“

Vermeulen však nadále žije s „tím strašným, hrozným pocitem viny … nejhorším pocitem viny, jaký si vůbec dokážete představit.“

Neschopen navázat vztah – „To prostě neumím … nedokážu to“ – navzdory více než dvacetileté terapii Vermeulen říká: „Ona už nežije, moje babička. Je už mrtvá. Je mrtvá, ale stále mě pronásleduje.“

* Není to jeho pravé jméno

Carl Collison je stipendistou nadace Other Foundation’s Rainbow v M&G

.