Ačkoli byla obrna nejobávanější nemocí 20. století, zdaleka nebyla tou nejsmrtelnější.

„Obrna nikdy nebyla tak zuřivou epidemií, jak ji líčí média, a to ani v době jejího největšího rozmachu ve 40. a 50. letech,“ píše David M. Oshinsky ve své knize oceněné Pulitzerovou cenou „Polio: „Americký příběh“. V těchto desetiletích zemřelo desetkrát více dětí při nehodách a třikrát více jich podlehlo rakovině. Oshinsky poznamenává, že dětská obrna vzbuzovala takový strach, protože udeřila bez varování a vědci si nebyli jisti, jak se šíří z člověka na člověka. V letech po druhé světové válce se Američané podle průzkumů obávali více než dětské obrny pouze jaderné války.

Franklin D. Roosevelt se ukázal být nápomocný při vývoji vakcíny.

Rok po svém jmenování demokratickým kandidátem na viceprezidenta se vycházející politická hvězda Franklin D. Roosevelt nakazil dětskou obrnou během dovolené ve svém letním sídle na ostrově Campobello v roce 1921. Nemoc způsobila 39letému budoucímu prezidentovi trvalé ochrnutí nohou. V roce 1938, pět let po vstupu do Bílého domu, Roosevelt pomohl založit Národní nadaci pro dětskou paralýzu, později přejmenovanou na nadaci March of Dimes, která se stala hlavním zdrojem financování pokusů se Salkovou vakcínou. Tato lidová organizace, kterou vedl Rooseveltův bývalý právnický partner z Wall Street Basil O’Connor, zaměstnávala „děti z plakátů“ a využívala hvězdné osobnosti od Mickeyho Rooneyho po Mickey Mouse a koncem 40. let 20. století získávala více než 20 milionů dolarů ročně.

Salk se při vývoji vakcíny postavil převládající vědecké ortodoxii.Elvis Presley vystupuje na podporu organizace March of Dimes, 50. léta 20. století.

Zatímco většina vědců se domnívala, že účinné vakcíny lze vyvinout pouze s živými viry, Salk vyvinul „usmrcenou virovou“ vakcínu tak, že vypěstoval vzorky viru a poté je deaktivoval přidáním formaldehydu, takže se již nemohly množit. Vakcína vstříknutím neškodných kmenů do krevního oběhu přiměla imunitní systém k tvorbě ochranných protilátek, aniž by bylo nutné zdravým pacientům vpravovat oslabenou formu viru. Mnozí výzkumníci, jako například virolog polského původu Albert Sabin, který vyvíjel orální vakcínu proti dětské obrně s „živým virem“, označili Salkův přístup za nebezpečný. Sabin dokonce znevažoval Salka jako „pouhého kuchyňského chemika“. Tvrdému O’Connorovi však došla trpělivost s časově náročným procesem vývoje živé virové vakcíny a za Salka postavil prostředky organizace March of Dimes.

Salk testoval vakcínu na sobě a své rodině.

Po úspěšném naočkování tisíců opic přistoupil Salk v roce 1952 k riskantnímu kroku – testování vakcíny na lidech. Kromě podání vakcíny dětem ve dvou institucích v okolí Pittsburghu Salk aplikoval vakcínu sobě, své ženě a svým třem synům ve své kuchyni poté, co jehly a injekční stříkačky uvařil na plotně. Salk oznámil úspěch prvních testů na lidech celostátnímu rozhlasovému publiku 26. března 1953.

VÍCE ČTĚTE ZDE: Pandemie, které změnily dějiny:

Klinická zkouška byla největším experimentem v oblasti veřejného zdraví v americké historii.

26. dubna 1954 byla šestiletému Randymu Kerrovi na základní škole Franklina Shermana v McLeanu ve Virginii aplikována Salkova vakcína. Do konce června se k němu připojilo bezprecedentních 1,8 milionu lidí, včetně stovek tisíc školáků, kteří se stali „průkopníky obrny“. Vědci poprvé použili dnes již standardní dvojitě zaslepenou metodu, při níž pacient ani osoba podávající očkování nevěděli, zda se jedná o vakcínu nebo placebo. Přestože si nikdo nebyl jistý, zda je vakcína naprosto bezpečná – ve skutečnosti Sabin tvrdil, že způsobí více případů obrny, než kolik jich zabrání – o dobrovolníky nebyla nouze.

Salk si svou vakcínu nenechal patentovat.

Dvanáctého dubna 1955, v den, kdy byla Salkova vakcína prohlášena za „bezpečnou, účinnou a silnou“, vedl legendární reportér CBS Edward R. Morrow rozhovor s jejím tvůrcem a zeptal se, komu patří patent. „No, řekl bych, že lidem,“ odpověděl Salk s ohledem na miliony charitativních darů, které shromáždila organizace March of Dimes a které financovaly výzkum a testování vakcíny v terénu. „Žádný patent neexistuje. Mohl byste si patentovat slunce?“ Právníci nadace zkoumali možnost patentování vakcíny, ale neusilovali o něj, částečně kvůli Salkově neochotě.

Ačkoli zkažená šarže Salkovy vakcíny zabila 11 lidí, Američané pokračovali v očkování svých dětí.

Jen několik týdnů poté, co byla Salkova vakcína prohlášena za bezpečnou, bylo více než 200 případů obrny vysledováno k šaržím kontaminovaným virulentními živými kmeny obrny vyrobenými v Cutterových laboratořích v Berkeley v Kalifornii. Většina nemocných těžce ochrnula. Jedenáct z nich zemřelo. Ve spěchu, s nímž se vakcína dostala k veřejnosti, nezajistila federální vláda řádný dohled nad velkými farmaceutickými společnostmi, s nimiž organizace March of Dimes uzavřela smlouvu na výrobu 9 milionů dávek vakcíny pro rok 1955. Přestože generální lékař Spojených států nařídil dočasné zastavení veškerého očkování, Američané pokračovali v očkování sebe i svých dětí. Kromě „Cutterova incidentu“ se ve Spojených státech nevyskytl ani jeden případ dětské obrny připisovaný Salkově vakcíně.

Konkurenční vakcína nahradila Salkovu v 60. letech 20. století.

Když byla v roce 1962 konečně k dispozici Sabinova orální vakcína, rychle vytlačila Salkovu injekční vakcínu, protože byla levnější na výrobu a snadněji se podávala. Nakonec obě vakcíny vyrobené těmito nesmiřitelnými rivaly téměř vymýtily nemoc z planety. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) bylo v roce 2013 na celém světě hlášeno pouze 416 případů dětské obrny, většinou omezených na několik asijských a afrických zemí. Vzhledem k tomu, že Sabinova živá virová vakcína, která je každoročně zodpovědná za zhruba tucet případů dětské obrny, je považována za poslední překážku k vymýcení nemoci ve většině světa, WHO vyzvala země bez dětské obrny, aby se vrátily k Salkově zabité virové vakcíně.

VÍCE ČTĚTE ZDE: Jak nakonec skončilo 5 nejhorších pandemií v historii