Pravděpodobně jste se v životě dostali do situace, kdy jste buď sami zažili tragickou ztrátu, nebo máte blízkého přítele, který ji zažil.

Možná právě proto jste na začátku klikli na tento článek.

Přiznejme si to: Být pouhou hvězdičkou v přirozeném koloběhu života, smrt působí strašně nepřirozeně. Není nic rozumného na tom, když se jeden den s někým smějete a druhý den zjistíte, že je mrtvý.

Jednou věcí, která se však zdá být organická, je naše obecné nepochopení toho, jak jednat s těmi, kdo truchlí nad ztrátou. Co proboha říct někomu, kdo prochází tak strašně traumatickým obdobím svého života?“

Přečtěte si, co říct, když někdo zemře.

Nejprve si však povězme, proč nás všechny zármutek ze smrti tak zneklidňuje. Protože je to opravdu zatraceně nepříjemné.

Zranění lidé ubližují lidem

Většina z nás není chladnokrevný, bezcitný hnůj, kterému na druhých opravdu jen nezáleží. No tak, tvůj kamarád truchlí a tobě na něm záleží! Jen nevíš, co říct, a strach, že řekneš něco špatně, tě znervózňuje víc než šlapka ve vlněném svetru na letní stanové revivalu.

Zažil jsem víc než svůj díl ztráty, a přesto stále bojuju s tím, co říct, když čelím někomu, kdo truchlí nad svou vlastní ztrátou.

Ale proč?“

Pravdivé je to chytré rčení, že „ublížení lidé ubližují lidem“. Jako starý profesionál v klubu pozůstalých mohu potvrdit správnost tohoto výroku. Když někdo hluboce truchlí, je jako obnažený nerv, který se při sebemenším kontaktu svíjí bolestí. V důsledku toho je pravděpodobnost, že se na lidi, které mají rádi, vrhnou, dost vysoká.

Možná je to proto, že jste řekli špatnou věc.

Možná je to proto, že jste neřekli vůbec nic.

Možná je to proto, že jste toho řekli příliš mnoho.

V tuto chvíli je stojí veškeré emocionální úsilí, aby se jen nadechli. Během této doby bude truchlící mimořádně citlivý na vaše slova a činy vůči němu, a o to těžší bude vědět, co má sakra říct.

Srdce je zvláštní věc. Nikdy neposlouchá. Nikdy neustupuje. Nepřemýšlí. Všechno VNÍMÁ, a když je zraněno dostatečně hluboko, bolí fyzicky. Fyzicky vám způsobuje bolest. Nasaje každou unci smutku a ukáže vám, že vaše bolest může být o patro hlubší, než jste si kdy dokázali představit. Usmíváte se, ale je to kouřová clona vašeho srdce. Bliká zuby a jiskří očima, aby nikdo neviděl opuštěnost, zármutek a zradu, která ti pumpuje do těla.

Nejistota

Dovolte mi, abych jako první přiznal, že nevím, co se s lidmi děje po jejich smrti. Já to nevím. A pokud jste nebyli klinicky mrtví, nevíte to ani vy. (A pokud jste byli klinicky mrtví, ozvěte se mi, chci o tom slyšet!).

Přes naše nepochopení není doslova nic definitivnějšího než smrt. A zatímco pro zemřelého může být velkolepým finále, pro nás pozůstalé na ní není vůbec nic velkolepého.

Ve skutečnosti je ztráta někoho, koho milujete, mírně řečeno na hovno na vyšší úrovni než cokoli předtím.

Proto říkáme věci jako „on/ona je stále s vámi“ a „on/ona vás nikdy neopustí“. A i když tato slova mohou někomu přinášet útěchu, z vlastní zkušenosti vám řeknu, co mě napadlo, když jsem tato slova slyšela poté, co jsem nečekaně přišla o tátu a o několik let později nečekaně ztratila svého přítele:

„Je stále s tebou.“

Hmm, ne… promiň, že ti to musím říct, Karen, ale není. Vlastně tu z něj nezbyl ani živý fragment. Nemůžu ho vidět, cítit, mluvit s ním ani cítit jeho přítomnost. Je to jen vzpomínka a vzpomínka není bytost. Je pryč.

Věděla jsem, že to se mnou myslí dobře, ale už mě tak unavovalo, když mi lidé říkali tato slova, že jsem se bála i vyjít na veřejnost. Bylo nevyhnutelné, že na někoho narazím a on mi s dobrým úmyslem řekne něco hloupého a já si pak budu muset vynutit úsměv a „děkuji“. Pořád dokola.

Bojíme se toho, co neznáme. A my neznáme smrt. Takže pro některé z nás samotná nejistota smrti způsobuje, že si vůbec nevíme rady s tím, co říct někomu, kdo pro ni truchlí.

Empatie

Posledním a pravděpodobně nejdůležitějším důvodem, proč se vyhýbáme konfrontaci se zármutkem druhých, je empatie.

Všimli jste si někdy, že některé věci v životě prostě nechápete, dokud jimi neprojdete?

Je to dáno tím, že věci prostě lépe chápeme, jakmile jsme je osobně zažili.

Přestože existuje určitá úroveň pochopení, kterou skutečně nemůžete mít, dokud neprožijete smrt blízkého člověka, existuje určitá úroveň pochopení, kterou MUSÍTE mít jako výsledek empatie.

To, že je vám smutek nepříjemný, je omluvou. Není nic nepříjemnějšího než truchlení nad smrtí.

Vyzývám vás, abyste přestali dělat to, co děláte, zavřeli oči, uznali svého přítele jako člověka se stejnými pocity a emocemi, jaké máte vy, prožili sonder a zkusili si skutečně představit, jak byste se cítili, kdybyste to byli vy, kdo ztratil milovanou osobu.

Neříkejte si jen: „jo, to si ani nedokážu představit. To musí být tak těžké.“ Můžeš si to představit. Tak to udělejte. A až se dostanete do bodu, kdy si to skutečně představíte, pravděpodobně se vám do očí nahrnou slzy a budete cítit hluboký smutek. S úlevou si uvědomíte, že tento pocit je pomíjivý, protože si ztrátu milované osoby pouze představujete.

Pro vašeho přítele je však tento smutek nyní skutečností. Je to něco, s čím se musí každý den probouzet a čelit tomu. A je to ten nejchladnější, nejtemnější a nejosamělejší pocit na světě.

Nechtějí váš soucit, chtějí vaši empatii. Je v tom rozdíl!“

Po tom, co mého přítele Jeremyho zabil opilý řidič, jsem napsala tato slova o empatii:

Líbí se mi

Řekla jsem jí,
„Nechci, abys to pochopil.“
Můj Bože, ta tíha, kterou nesu
, je příliš bolestná na to, abych se o ni chtěl podělit.
Nepotřebuji, abys mi rozuměla,
nechci, abys se mnou někdy soucítila.
Ale někdy potřebuji, abys předstíral, že ano.
Lži mi.
Chovej se ke mně, jako bys mi rozuměl,
Abych se aspoň na chvíli
necítil tak zatraceně sám.“

Soucit z vašeho soucitu je zpočátku hezký, ale váš přítel skutečně potřebuje, abyste se vžili do jeho situace a skutečně se mu pokusili porozumět.

Naše neochota vcítit se způsobuje, že vymyslet, co říct našim truchlícím přátelům, je mnohem těžší, než by muselo být. Zapracujte tedy na svých schopnostech empatie! Zde je článek s 9 skvělými tipy, jak se v empatii zlepšit.

Takže teď už víte, PROČ je nám mluvení o zármutku po smrti tak nepříjemné, ale stále čekáte, až zjistíte, co přesně od vás váš truchlící přítel potřebuje slyšet. Že ano?“

8 nejdůležitějších slov, která můžete říct truchlícímu příteli

Kombinací poznatků, že zranění lidé zraňují lidi, že se smrtí přichází nejistota a že empatie je na dlouhou trať, jsem přišel na 8 silných slov, která od vás váš truchlící přítel potřebuje slyšet:

Rád bych o něm slyšel nějaké příběhy!“

Co? To je všechno? Ano, to je všechno.

Možná to není něco, co se říká bezprostředně poté, co dojde ke ztrátě před pohřbem, ale každý, kdo je v klubu pozůstalých, ví, že poté, co někdo zemře a pohřeb proběhne, všichni ostatní jdou dál svým životem.

Jakákoli diskuse o zesnulém má tvrdou tečku. Nikdo už o nich nemluví a ostatním to začíná připadat, jako by ani nikdy neexistovali.

Několik týdnů po Jeremyho smrti jsem z nejhlubšího dna smutku napsala tato slova:

Nechci odejít

Uplynuly dny. Dny se změnily v uplynulé týdny. Na prostěradlech se spalo. Jídlo bylo snědeno. Zuby byly vyčištěny. Práce byla hotová, odbavování a příchody a odchody od nejpodřadnějších úkolů dne. Byl vytvořen život. Život byl vzat. Svět se točí, jde kolem mě dál.

Stojím uvnitř nehybně a zanechávám v zemi stopy po nehtech, jak mě nechtěně vleče na své cestě.

Pro truchlícího člověka je to ten nejosamělejší a nejopuštěnější pocit na světě. Nejenže váš milovaný člověk odešel a Země vám nedává jinou možnost, než jít dál, ale teď máte pocit, že na něj všichni ostatní prostě zapomněli.

Dříve než později začnete mít pocit, že vás lidé považují za blázna.

Otevření dveří nevtíravým způsobem, aby se váš přítel mohl podělit o nějaké skvělé historky o svém milovaném, pro něj bude úlevou. Dá jim to také najevo, že vám na nich skutečně záleží.

Možná se s vámi o příběhy nepodělí hned nebo vůbec. Dá jim to však najevo, že vás zajímají a že pokud se někdy budou chtít podělit, mohou tak pohodlně učinit. Pro člověka, který truchlí nad hlubokou ztrátou, je to k nezaplacení.

Důvěřujte mi.

Důvěřujte mi.