WILLIAM FAREL, (1489-1565), francouzský evangelista, se narodil ve šlechtické rodině poblíž Gapu v Dauphiné. Studoval v Paříži u Jacoba Fabera (Stapulensis), na jehož doporučení byl jmenován profesorem v koleji kardinála Lemoina. V roce 1521 odešel na pozvání biskupa Briçonneta do Meaux a podílel se na reformních snahách v rámci římského společenství. Pronásledovací opatření z roku 1523, před nimiž Faber našel útočiště v Meaux, přiměla Farela k odchodu z Francie. Oecolampadius ho přivítal v Basileji, kde v roce 1524 předložil třináct tezí ostře kritizujících římské učení a obhajoval je s takovou vehemencí, že se Erasmus připojil k požadavku jeho vypovězení z města.

Uvažoval o odchodu do Wittenbergu, ale jeho první zastávkou byl Štrasburk, kde ho Bucer a Capito vlídně přijali. Na výzvu württemberského vévody Ulricha se vydal jako kazatel do Montbéliardu, ale počátkem roku 1525 byl nucen odejít. Vrátil se do Štrasburku a Basileje a koncem roku 1526 získal kazatelské místo v Aigle, tehdy závislém na Bernu, a s odkazem na svou ochranu tímto městem přijal pseudonym Ursinus. V roce 1528 získal od úřadů povolení kázat kdekoli na území bernského kantonu, ale své působení rozšířil i na kantony Neuchâtel a Vaud.

V říjnu 1530 vnikl do kostela v Neuchâtelu s davem, který ničil modly, jež podle nich zneucťovaly uctívání Boha. V roce 1532 navštívil valdenské a na zpáteční cestě se zastavil v Ženevě, která se tehdy nacházela v krizi politických a náboženských sporů. Dne 30. června 1532 koncil Dvě stě nařídil, aby se v každém městském kostele a klášteře hlásalo „čisté evangelium“. Proti tomuto nařízení se postavil římskokatolický biskupský vikář. Když Farel v říjnu 1532 dorazil do Ženevy, začal ihned kázat ve svém domě a brzy přilákal davy lidí. Když byl předvolán před biskupského vikáře, byl násilně vykázán ze dvora a vyzván, aby do tří hodin opustil město. S obtížemi unikl lodí do Orbe.

Na zásah bernské vlády byla 28. března 1533 reformační straně v Ženevě udělena svoboda vyznání. Farel, který se vrátil, dosáhl během několika let naprosté převahy svých stoupenců. Na Nový rok 1534 biskup zakázal všechna jím nepovolená kázání a nařídil spálit všechny protestantské bible. To byl signál k veřejným disputacím, jichž se Farel zúčastnil v čele, což mělo za následek, že dekretem z 27. srpna 1535 byla potlačena „mše“ a zavedeno reformované náboženství.

Kalvín se na útěku z Francie a na cestě do Basileje za studijním životem zastavil v Ženevě a díky vehementnímu Farelovu naléhání byl povolán, aby tam založil protestantskou reformaci. Zavedená disciplinární opatření vyvolala politickou reakci, na jejímž základě byli Farel a Kalvín v roce 1538 vypovězeni. Farel byl pak v červenci téhož roku povolán do Neuchâtelu, ale jeho pozice se tam stala neudržitelnou, i když zůstal na svém místě během morové nákazy. Farelova nezdolná víra a odvaha v nepřízni osudu se nikdy neprojevily lépe než v tomto rozhodujícím období, kdy pečoval o nemocné a umírající.

Konec roku 1541, kdy se v Ženevě příznivě změnily politické poměry, byl Kalvín povolán, aby tam zavedl své protestantské reformy. Vrátil se k němu i Farel. Když přenechal Ženevu Kalvínovi, vydal se Farel v roce 1542 do Metz, aby tam podpořil reformaci. V roce 1544 se vrátil do Neuchâtelu a sloužil tam jako pastor. Ke Kalvínovu zklamání se oženil až v pozdním věku (v 70 letech), ale až do konce zůstali nejbližšími přáteli. S nikým se Kalvín neporadil častěji a důvěrněji. Kalvínova brzká smrt v roce 1564 Farela hluboce zasáhla. Zemřel v Metách o rok později 13. září. Bez toho, že by Pán vyslal Karla, by se Kalvínovo velké dílo nemohlo uskutečnit.