Co říká věda o původu lásky v systému věcí? Moc toho není. Ve skutečnosti je to stále prakticky tabuizované téma, stejně jako jím donedávna bylo vědomí. Nicméně vzhledem k tomu, že city jsou hlavní složkou vědomí, zdá se pravděpodobné, že ontologie lásky se nyní pravděpodobně objeví jako významná otázka ve vědě.

V křesťanské kultuře, stejně jako v mnoha jiných náboženských tradicích, má láska svůj původ jako prvotní vlastnost Boha, a je tedy s ním souvěčná. Jeho stvoření je vylitím této lásky ve společném vztahu s bytostmi, které se podílejí na základní tvořivosti kosmu. Stejně jako ve světě Shakespeara a renesančních mágů je to láska, která hýbe světem a oživuje všechny vztahy.

Tento magický pohled na svět neuspokojoval rodící se perspektivu galileovské vědy, která viděla vztahy v přírodě jako zákonité, podřizující se sebekonzistentním logickým principům řádu. Bůh možná stvořil svět, ale učinil tak podle srozumitelných principů. Úkolem vědce je tyto principy identifikovat a popsat je v matematické podobě. A tak se u Newtona láska změnila v gravitaci. Rotace Země kolem Slunce a Měsíce kolem Země byla výsledkem inverzního kvadratického zákona gravitační přitažlivosti. Nebyl to projev lásky jako přitažlivého principu mezi oživenými bytostmi, jakkoli lidstvo zůstalo spjato s romantickými city k úplňku. Láska byla od té doby z vědeckého diskurzu vykázána a vládu převzal mechanický pohled na svět.

Nyní se mění sama věda a mechanické principy jsou nahrazovány jemnějšími pojmy interakce a vztahů. Kvantová mechanika byla první předzvěstí nového holistického světa nelokálních souvislostí, v němž kauzalita funguje mnohem složitějším způsobem než konvenční mechanismus. Nyní máme také teorii komplexity, která se snaží pochopit, jak vznikají emergentní vlastnosti ve složitých systémech, jako jsou vyvíjející se organismy, kolonie sociálního hmyzu a lidské mozky. Tyto vlastnosti často nelze redukovat na chování jejich dílčích částí a jejich interakcí, ačkoli mezi jednotlivými úrovněmi vždy existuje konzistence: to znamená, že neexistují rozpory mezi vlastnostmi částí složitého systému a řádem, který z nich vyplývá. Jednou z těchto emergentních vlastností se zdá být vědomí. Tímto poznáním vstupuje věda do nové oblasti.

Vědomí zahrnuje pocity, nebo obecněji to, čemu se říká qualia, prožívání vlastností, jako je bolest, slast, krása a ŠŠ. láska. To před nás staví velkou výzvu. Vědecký princip konzistence mezi úrovněmi v systémech vyžaduje, aby pocity vznikaly z nějaké vlastnosti složek (např. neuronů), která je konzistentní s pocitem, zkušeností. Pokud je však hmota „mrtvá“, bez jakéhokoli pocitu, a neurony jsou jen z této mrtvé hmoty, i když složitě uspořádané, odkud se pak berou pocity ? To je zásadní otázka, která nás staví před těžkou volbu. Buď můžeme říci, že pocity jsou epifenomény, iluze, které si evoluce vymyslela, protože jsou užitečné pro přežití. Nebo můžeme změnit náš pohled na hmotu a připsat základnímu materiálu reality nějakou elementární složku pocitů, sentienci, byť rudimentární. Samozřejmě bychom také mohli přijmout názor, že příroda není konzistentní sama se sebou a že zázraky jsou možné; že něco může vzniknout z ničeho, například cit z mrtvé, necitlivé hmoty, čímž bychom se vrátili k magickému pohledu na svět rané renesance. Chceme-li však zůstat vědeckými, pak máme na výběr mezi dvěma dalšími alternativami.

Představa, že evoluce vynalezla city, protože jsou užitečné pro přežití, není vědeckým vysvětlením, protože neposkytuje žádný popis toho, jak jsou city možné jako vlastnosti, které se objevují ve složitých systémech, jež nazýváme organismy (tj. konzistentní emergentní vlastnosti života). Takže nám zbývá druhá těžká volba: hmota musí mít nějakou rudimentární vlastnost cítění. K tomuto závěru dospěl matematik a filozof A. N. Whitehead ve svém klasickém díle Proces a skutečnost a někteří současní filozofové a vědci jej navrhují jako řešení karteziánského oddělení mysli a hmoty. Zahrnuje radikální přehodnocení toho, čemu říkáme „realita“. Navrhuje však svět, v němž láska existuje jako něco skutečného, v souladu se zkušeností většiny lidí. A bůh ví, že bychom jí v našem roztříštěném světě potřebovali trochu víc.

BRIAN GOODWIN je profesorem biologie na Schumacher College v Milton Keynes a autorem knih Temporal Organization in Cells a Analytical Physiology, How The Leopard Changed Its Spots: The Evolution of Complexity a (spolu s Gerrym Websterem) Form and Transformation: Generativní a relační principy v biologii. Dr. Goodwin je členem správní rady Sante Fe Institute.