Ano, víme, že Beatles jsou skvělí. Ano, jsou bezesporu nejvýznamnější kapelou v hudební historii, za své krátké společné období toho dokázali víc než kterákoli kapela předtím nebo potom a vydali spoustu písní, které jsou dnes pevně zasuty v našem kulturním dědictví.

Ano, John Lennon je jednou ze skutečných britských ikon, Paul McCartney je nejoblíbenějším a nejuctívanějším skladatelem naší doby, George Harrison je nedoceněný génius a Ringo – ehm – vyprávěl Tomáše z tanku.

To všechno víme, ale to neznamená, že všechno, co vydali, bylo skvělé, že? Na každý ‚A Day In The Life‘ připadá opakující se hrůza ‚Why Don’t We Do It in the Road? Na každou ‚In My Life‘ připadá matoucí nesmyslná ‚Flying‘. Za každou ‚Dear Prudence‘ je tu prostě příšerná ‚Piggies‘, píseň, která nějakým způsobem dokázala inspirovat masovou vraždu.

Žádná kapela nemůže být po celou dobu tak neuvěřitelně vizionářská, lahodná a prostě geniální, takže je na čase posvítit si na to nejhorší, co The Fab Four nabídli. Zde je 10 nejhorších písní Beatles.

10) ‚Ob-La-Di, Ob-La-Da‘

Díky, Paule. Zatímco mnozí by za nadir jeho kariéry označili žabí refrén, nejhorší věcí, kterou kdy Macca udělal, bylo jistě to, že skladbou ‚Ob-La-Di, Ob-La-Da‘ nastartoval k popularitě všeobecně nenáviděný žánr cod-reggae. Kdyby to ovšem byla skutečně dobrá píseň, bylo by vše odpuštěno – ale bohužel není!

Jedná se o vzácný druh písně, která je zároveň ohromně otravná a hrozná jako pěst na oko. Melodie skladby vám při prvním poslechu zaleze do mozku jako nádor a zůstane tam usazená, vyleze ven a zacyklí se vám v hlavě jen v nejhorších chvílích, aby se vám vysmála. Zrovna ji poslouchám a rozčiluje mě. Chci to vypnout.“

Pořád mě fascinuje, jak bych po Desmondovi nejradši hodila sudlice a pak ho donutila poslouchat tu písničku pořád dokola, dokud mu z očí nezačne téct krev a nebude z něj jen zlomená skořápka člověka, který nedokáže nic jiného, než se zoufale drápat do vlastních uší v naději, že si je jednoho dne utrhne a zbaví se poslechu té odporné písničky. Díky za to, sire Paule.

09) ‚Run For Your Life‘

V obecném povědomí je John Lennon milý a mírumilovný chlapík, který napsal jedny z nejlepších písní, jaké kdy byly napsány, a je v podstatě vykreslován jako největší člověk, který kdy chodil po zemi. Možná vás proto trochu šokuje, když si poslechnete text závěrečné písně ‚Rubber Soul‘ ‚Run for Your Life‘ a zjistíte, že píseň je o tom, jak chce zabít svou přítelkyni, pokud odejde s jiným mužem.

„Run for Your Life“ má sice velmi příjemnou melodii a chytlavý kytarový riff, ale přes odpudivý text se prostě nelze přenést. Sám Lennon se jím ztrapnil, ačkoli v té písni zní tak naprosto samolibě s představou, že tu holku zabije, že bych se nedivil, kdyby se ukázalo, že ‚Hammer Smashed Face‘ od Cannibal Corpse vznikla na základě souboru textů, na kterých pracoval před svou smrtí. Přesto je to rozhodně nejveselejší píseň, která je o něčem tak strašlivém, jako je ulovení a brutální vražda dívky, takže je to tak!“

08) „Birthday“

„Hele, víš, jaká je moje nejoblíbenější píseň od Beatles? ‚Birthday‘.“ To neřekl doslova nikdo nikdy. Není opravdu těžké pochopit, proč se této písni dostává možná tlumenějšího přijetí než jiným skladbám Fab Four. Píseň je v podstatě jen Lennonovo a McCartneyho nadšené vřískání o tom, jak máte narozeniny, jak je vzrušující, že máte narozeniny, jak mají také narozeniny, a pak celá řada dalších příkazů nad riffem, který může být klidně označen jako „generický rockový riff č. 8“. Tohle rozhodně není nejpřitažlivější nápad.

Všechno to začne být trochu nudné asi po dvou vteřinách, kdy pomine novost poslouchat Lennona a McCartneyho, jak zdánlivě soutěží o to, kdo bude znít chraplavěji. Narozeniny jsou hudebním ekvivalentem toho otravného kamaráda, kterého má každý a který považuje za nutné každých pět vteřin vykřiknout „Shots?“ a pak se neustále ptá, jestli se všichni baví. Ten, který vás zřejmě nikdy nenechá na pokoji a místo toho se bude neustále snažit vytvořit auru nucené zábavy, i když jediné, co mu chcete říct, je: „Ne! Nech mě na pokoji! Chci jen zůstat sám v potemnělém pokoji a pod dekou sledovat pořad Grahama Nortona, zatímco budu čekat na smrt!“. Přesně tak se cítím při „Birthday“.

07) „Don’t Pass Me By“

„Don’t Pass Me By“ pochází od čtvrtého nejoblíbenějšího Beatla, Ringa! Původně byla tato píseň zahrána ostatním členům Beatles v roce 1962, krátce po jejich připojení, ale rozumně se nedostala na žádné album až do procesu nahrávání ‚Bílého alba‘, kdy Ringo konečně uviděl svou šanci vypustit ji do světa. Přiznejme si, že jediným důvodem, proč Ringo tuto šanci dostal, byla skutečnost, že kontrola kvality na „Bílém albu“ byla tak závratně nízká, že kdyby odevzdal píseň, která by se skládala pouze ze zvuků, jak škrábe hráběmi po rezavých zahradních vrátkách, pak by byla pravděpodobně také přijata!

Jak vlastně Ringův úžasný výtvor zní? No, je to strnulá country &westernová píseň, která zní spíš jako znělka k nepovedenému dětskému televiznímu sitcomu o tom, jak se rodina venkovanů vyřádí, než jako skutečná certifikovaná píseň. Dokonce i provedení je hrozné; Ringo nedokáže zazpívat jedinou slabiku písně v souladu s melodií a pak se mu podaří vydat všechny emoce obzvláště šedé pohovky z IKEA. Upřímně řečeno, asi bude nejlepší, když si tuhle písničku necháte ujít!“

06) „Within You Without You“

Když John Lennon objevil indickou hudbu, napsal „Tomorrow Never Knows“, která je dnes považována za jednu z nejlepších písní vůbec. Na druhou stranu, když George Harrison objevil indickou hudbu, napsal nudnou, zapařenou hromadu odpadků, kterou je ‚Within You Without You‘. S odstupem je to nejhorší věc na ‚Sgt Peppers Lonely Hearts Club Band‘, píseň se táhne bez jakéhokoli náznaku melodie nebo nápěvu a mumlá text, který zní, jako by byl ukraden z nějaké zlevněné knihy o svépomoci, kterou Harrison kdysi pár minut listoval na benzinové pumpě.

Vyzývám kohokoli, aby na této písni uvedl jedinou zajímavou věc, která je skutečně zapamatovatelná. Téměř určitě ne, protože za celou dobu jejího pětiminutového trvání se neodehraje ani jeden jediný zapamatovatelný moment nebo myšlenka. Vlastně jediné, co se o ní dá opravdu říct, je, že zní indiánsky; Takže dobrá práce, Georgi, podařilo se ti napsat píseň v jiném stylu, než obvykle děláš. Gratulujeme! Muse se kdysi kvůli jedné písni rozhodli, že jsou dubstepová kapela, a to bylo taky příšerné!“

05) „Yesterday“

Je „Yesterday“ opravdu tak dobrá? Vím, že je to kacířství to říct, ale je to opravdu tak dobré? Opravdu? Ptám se na to jen proto, že z mého pohledu to vždycky znělo spíš jako šmrncovní blábol než jako za srdce tahající mistrovské dílo, které asi dvacet tisíc jiných kapel cítilo potřebu přebásnit.

Jistě nejsem sám, kdo si to myslí? Teda vím, že je to mezi lidmi populární, ale loni bylo nejprodávanější debutové album britského umělce od Bradleyho Walshe, takže to, co se lidem líbí, nemusí nutně znamenat kvalitu. Je to tak sacharinové a vážné, že se mi chce zvracet pokaždé, když to slyším, a to je každý den, protože ať jdu po kterékoli ulici, vždycky to hraje nějaký busker! Dostalo se to do fáze, kdy závidím lidem, kteří nejsou ani vzdáleně ovlivněni moderním světem, protože se jim pravděpodobně podařilo uniknout poslechu Yesterday.

To je ale zřejmě nepravděpodobné, protože i oni nejspíš museli poslouchat, jak na ně nějaký podprůměrný španělský zpěvák z výletní lodi lámanou angličtinou brebentí, zatímco se snaží uvařit rybu na ohni. Z takových myšlenek je mi smutno a toužím po světě, který by nebyl poskvrněn tím všepohlcujícím morem, jakým je „Yesterday“.

Jen si představte tu utopii v duhovém rámu! Už žádní otravní lidé ve fedoře, kteří trvají na tom, že to budou hrát na akustiku na každém večírku, na kterém jste kdy byli! Už žádné příšerné coververze s klavírním doprovodem v reklamách! Už žádný rasismus! No, možná ne to poslední, ale pořád to zní jako srovnatelný ráj s tím, v čem žijeme teď, a rozhodně je to důvod, proč by ta mizerná píseň měla zůstat ve včerejšku!

04) ‚Octopus’s Garden‘

Píseň Beatles, která se často dostává do mnoha nejhorších seznamů, ale ne do tohoto, je ‚Yellow Submarine‘. Tato píseň je prostě příliš nostalgicky euforická a podivná na to, aby se dostala do tohoto seznamu, a svým způsobem je to okouzlující a lehce braková melodie, která nás pravděpodobně všechny přežije. To samé se nedá říct o „Octopus’s Garden“, druhém pokusu Beatles oslovit všechny důležité skupiny mladší pěti let. Jestli je ‚Yellow Submarine‘ Porsche, pak ve srovnání s ním je ‚Octopus’s Garden‘ ojetý robin z druhé ruky, který má lehce vyfouknutou pneumatiku, pochybnou spojku a když jste uvnitř, lehce páchne po hnijících vejcích.

‚Octopus’s Garden‘ zní tak zoufale, že se snaží být ‚Yellow Submarine‘, že je vlastně docela smutné ji poslouchat. Říkat o ní, že se zoufale snaží něčím být, je možná trochu nespravedlivé, protože zní tak znuděně, že cítit tak silnou emoci, jako je zoufalství, by asi bylo přehnané. Beatles se pravděpodobně snažili dosáhnout jakéhosi zamlženého a bezstarostného ráje, i když místo toho píseň zní jen napůl uspaně a falešně.

Nepomáhá tomu ani to, že v jejím čele stojí Ringo, muž s hlasovým rozsahem celého koně s bolavým hrdlem, který dokáže z tohoto kouzelného podmořského království, v němž údajně zoufale touží žít, vydat asi tolik vzrušení a vášně, jako kdyby asi zjistil, že v supermarketu je mírná sleva na sendviče s vejci a řeřichou. Je těžké cítit k této vodní říši divů nějaký vztah, když už pravděpodobně zazněly vášnivější a přesvědčivější projevy o výhodách vaření zaživa než tento!“

03) „Wild Honey Pie“

„Wild Honey Pie“ se prostě neposlouchá příjemně. Hrdě sedí na páté skladbě ‚Bílého alba‘, a to se vší grácií a slušností člověka, který zvrací na bezdomovce. Nejenže je naprosto nesnesitelná, ale jakoby z nějakého krutého vtipu vlastně následuje hned po ‚Ob-La-Di, Ob-La-Da‘, protože Beatles si zřejmě mysleli, že posluchači do této chvíle netrpěli dost. Je to doslova hudební ekvivalent toho, jako kdybyste strávili celý den hrabáním žluklých kravských výkalů na poli a po skončení vám kráva okamžitě pokálela boty.

Je těžké vůbec vymyslet slova, která by tuto píseň přesně popsala. Je to doslova jen 50 vteřin, kdy McCartney hraje neuvěřitelně otravný kytarový riff plinkity plonkity a zároveň po celou dobu trvání písně vříská název písně jako papoušek s poškozeným mozkem. To je doslova vše! Kdybyste zavřeli gorilu do místnosti se stejným nástrojem, jaký používal Macca, téměř jistě by přišla s něčím příjemnějším k poslechu. Sakra, i kdyby ta gorila neměla ruce, výsledek by byl pořád příjemnější!“

02) „Maxwell’s Silver Hammer“

„Maxwell’s Silver Hammer“ byla nazývána písní, která rozbila Beatles, její nahrávání trvalo tři dny a byla to zřejmě nejdražší píseň, jakou kdy nahráli, a výsledek? Příšerný zpěv jako z loutkového divadla, který byl zřejmě určen kojencům, kteří občas jedí lepidlo.

Představte si opilého dinosaura Barneyho, jak se bezcílně potácí po svém příšerně křiklavém okolí. To je vizuální představa toho, jak ta píseň zní. Naprosto nesnesitelná od začátku do konce skladba „Maxwell’s Silver Hammer“ je založena na fiktivním Maxwellu Edisonovi, studentovi medicíny, který rád zabíjí lidi kladivem. Paul McCartney, ďábelský génius stojící za touto písní, se pak po inspiraci dílem Alfreda Janningse rozhodl tento mrazivý příběh schovat do veselé a optimistické popové písně.

Možná by to byl dobrý koncept písně, kdyby se Paul tak moc nenamáhal, aby z ní byl hit, že z ní nakonec vzniklo tohle nechytlavé kýčovité utrpení, které dupe jako slon, který se ještě nenaučil pořádně chodit, a končí něčím, co zní jako výsledek toho, když Ringo usnul na syntezátoru Moog. ‚Maxwell’s Silver Hammer‘ je prostě nejhorší.

01) ‚Revolution 9‘

Původně jsem chtěl ‚Revolution 9‘ z tohoto seznamu vynechat, protože se nedá považovat za píseň, ale nakonec jsem ustoupil, takže tady je: Nejhorší „píseň“, kterou kdy Beatles napsali. V něčem, co si dokážu představit jen jako pokus zapůsobit na Yoko Ono, se John Lennon rozhodl vytvořit tuhle osm a půl minuty dlouhou avantgardní zvukovou kolážovou noční můru, která měla být pokusem o zobrazení revoluce ve zvuku.

Nezní to samozřejmě jako revoluce, zní to jen jako změť špatně poskládaných náhodných zvuků, ve které někdo občas řekne „číslo 9“, protože proč sakra ne. Je to tak nepochybně špatné, že to tak nějak přechází a stává se z toho jen velká deska nicoty, která se vznáší v hudební prázdnotě a nedělá nic jiného, než že existuje. Vím, že spousta z vás teď možná křičí: „Ty to prostě nechápeš. Je to umění!“ nebo „Na svou dobu to bylo revoluční!“ nebo něco v tom smyslu, a já na to odpovídám: Poslechli jste si Revolution 9 celou? Já ano, a bylo to osm a půl minuty, které teď vrátím.“

Je to hudební ekvivalent sledování schnoucí barvy. Vlastně jsem se jednou skutečně díval, jak schne barva, a bylo to v porovnání s tím jako jít na seskok padákem. Kdybych si měl vybrat, jestli budu znovu poslouchat ‚Revolution 9‘, nebo si budu strkat tužku do oka, dokud mi nedosáhne na mozek, nejenže bych skočil po té druhé možnosti, ale dobrovolně bych si udělal obě oči, už jen z vděčnosti za to, že jsem dostal šanci být znovu ušetřen poslechu té nekonečné polyfonní zrůdnosti.

Na celém světě není doslova nic, ať už by bylo jakkoli velké nebo fyzicky škodlivé, co bych nechtěl dělat raději než znovu poslouchat ‚Revolution 9‘. No, vlastně kromě poslechu ‚Ob-La-Di, Ob-La-Da‘, protože tam se meze nekladou!