Ženy, které se nelíčí, jsou divné.
Tak nám to říkají.
Byl jsem v koupelně a v ruce držel tyčinku s inkarnátem Tom Ford. Můj přítel (ne)trpělivě čekal v obýváku, jak to přítelé dělají. O několik minut později jsem se vynořila jako zářivěji zbarvená verze sebe sama. Přítel udělal dvojí záběr a vypadal viditelně šokovaně.
To nebyla reakce, o kterou jsem usilovala.
Přiznávám, že jsem rtěnku (nebo vůbec make-up) nenosila už celou věčnost. „Nelíbí se ti?“ Zeptala jsem se. Když mluvil, pečlivě zvažoval svá slova. Je to takový miláček. „Vypadáš krásně,“ řekl, „samozřejmě. Jen tě mám radši bez make-upu.“
„Když jsi nalíčená, vypadáš… spíš jako každá jiná holka. Když se nelíčíš, vypadáš prostě jako ty. A nejkrásnější jsi, když jsi sama sebou.“
„Hmmm,“ řekla jsem a popadla bundu, abychom mohly jít, kam jsme měly namířeno, a tajně jsem se uvnitř cítila ráda, protože upřímně řečeno, stejně nesnáším nošení rtěnky.
O pár týdnů později jsem viděla Alicii Keys v celé její pihovaté kráse bez make-upu. Viděla jsem, jak se kolem jejího rozhodnutí vyjít ven s vlastním obličejem strhla novinová bouře.
Viděla jsem internetové články s návody, jak získat vzhled Alicie Keys bez make-upu… pomocí líčidel.
Říkala jsem si, že tohle je zatraceně divný svět. Ženy jsou jen lidé, s tvářemi. Proč stojí za zprávu, když je obnažujeme?“
Proč je kontroverze, když chodíme a vypadáme… jako my samy?“
A vybavila se mi slova mého přítele. A přiměla mě přemýšlet o líčení tak, jak jsem to předtím nedělala.
Víte, vždycky jsem tak nějak předpokládala, že líčení je něco, co přispívá k mé individualitě.
Moje charakteristická křídlatá oční linka byla součástí toho, co ze mě dělalo mě. Léta jsem bez ní nevycházela z domu. Kdybych to udělala, bylo by to, jako bych se vyvalila ze dveří v pyžamu, svlečená a neúplná.
Moje rtěnka Tom Ford „True Coral“ byla mnou v létě, když byly noci vlahé a já měla jít na večírek. Nikdy jsem si moc nepotrpěla na podkladové báze, vzhledem ke geneticky bezchybné pleti, ale občas jsem na sebe nanesla několik vrstev, abych zakryla příliš nadšenou reakci tvářenky. Pochybuji, že někdy zakryl mé tváře z červené řepy, ale jeho přítomnost mi dodávala sílu.
Vždycky jsem to měla poměrně jednoduché (částečně kvůli lenosti). Jsou jiné dívky, které na to jdou úplně retro glamour, nebo ty, jejichž oči jsou bouřkové mraky rozmazaného kohlu pod bledým obočím. Jejich líčení je součástí jejich osobnosti. Možná je to znak, který je pevně vine k určité subkultuře.
Ale můj přítel měl pravdu. Kolik dalších dívek mělo ten večer na očích své „charakteristické“ kočičí linky? Měla bych to léto na sobě korálovou rtěnku, kdyby to nebyl kosmetický trend, který se prodával na přehlídkových molech a stránkách Vogue? Ukázalo se, že moje každodenní líčení a moje individualita spolu mají pramálo společného.
Líčení má v mnoha ohledech hodnotu pro mnoho lidí. To, že se díky němu cítíme sebevědoměji, je jedním z nich. Umožnit nám zapadnout, když jsme jiní, zjizvení nebo se necítíme dobře, je další. Určitě může být krásný a dobře ho nanášet je umění.
Ale neměli bychom se cítit divně, když ho nenosíme.
Nechci popírat žádnou z výhod make-upu, stejně jako nechci říkat ostatním, že by ho měli nebo neměli nosit. Pokud se vám líbí, klidně se líčte. Já se rozhodně nebráním zákeřné vrstvě řasenky, ani když jdu do posilovny – hele, vyjdu zpocená a nechutná, tak bych tam mohla jít hezká. Život je přece o rovnováze, ne?
Já jen předkládám alternativní pohled na věc. Ten, který jsem já osobně nebrala v úvahu po celá svá dvacátá léta, kdy jsem se obtěžovala denně se líčit:
Nanášení make-upu vám vlastně může vzít individualitu.
Protože nenalíčit se je forma vzdoru. Společnost od vás očekává jednu věc, a vy jdete dělat opak. To dokazuje i fakt, že Alicia Keys se zbavila make-upu.
A vzdor je věc, která jde proti masám. Vzdorná věc je věc, která z tebe dělá individualitu. (Nebo alespoň může být. A všimněte si také, že pro muže platí opak: nosit make-up je pro ně vzdorovitá věc).
Pomalu, ale jistě se časem ženy přesvědčily, že nosit make-up je pro nás jediná přijatelná věc. Jít jednou za čas bez něj je příjemnou připomínkou vlastní jedinečnosti a může to být způsob, jak se cítit pohodlně a sebevědomě.
Chápu, proč se ženy bez make-upu cítí nesvá. Jsme to my, kdo se obnažuje. Jsme to my nejosobitější.
Možná je to něco, čeho se bojíme, ale je to také něco, co stojí za to zažít.