• 06. července 2010
• Dave Rini
• V komunitě

Dobré ráno, dobří lidé! Doufám, že jste všichni prožili krásný 4. červenec, pokud je to svátek, který slavíte! Doufám, že jste se v tom horku nezapálili! A doufám, že jste v sobotu sledovali zápas Německa s Argentinou, protože to připravuje slintavé semifinále mistrovství světa ve fotbale mezi Německem a Španělskem!“

Měl jsem pěkný 4. červenec a sledoval jsem zápas Německa s Argentinou a topil jsem se v horku, ale dnes ráno mě zaujal úžasný článek z fontány kulturní moudrosti známé jako Men’s Health: 25 tajemství, která si přála, abyste znali. Je opravdu dobře, že se Men’s Health ujal neuvěřitelně obtížného úkolu naučit mě, normálního člověka, jak pochopit matoucí a cizí mysl lidské ženy. Nebýt tohoto článku, nevěděl bych, že mám k ženám ve svém životě přistupovat, jako by to byly mňoukající předpubertální děti, navždy neschopné používat jazyk ke komunikaci se mnou a okolním světem. Neznal bych věci jako tajemství č. 2: „Ženy mluví jiným dialektem než muži. Například „Je mi fajn“ znamená „Mně teda fajn není“, stejně jako „Pro mě žádný zákusek“ znamená „Já ten tvůj vyleštím“. Nebo třeba tajemství č. 5: „Vždycky mi říkej, když vypadám sexy; nikdy mi neříkej, když nevypadám. A nezapomeň: potřebuji dvacet komplimentů, abych vyvážila jednu bezmyšlenkovitou poznámku.“ Díky tomu vím, že ženy jsou podobně jako malé děti hltači pozornosti, které je třeba neustále uklidňovat. Mně jako racionálně uvažujícímu člověku velmi pomáhá, když vím, že tato pravidla platí univerzálně i pro všechny ženy. Určitě je dobře, že jim nesvěřujeme důležité věci, jako je vládnutí nebo válka, že?“

Abych ale trochu zkrátil úterní ranní rýpání, nemůžu Men’s Healthu zas tak moc vyčítat. Tedy, můžu se v tom článku rýpat, nelíbit se mi a najít na něm z pohledu rozumného člověka každou chybu (a že jich je), ale oni jen papouškují dlouhodobý kulturní pohled na ženy. Mezi má oblíbená slova, která používám, když potřebuji na lidi zapůsobit jak svou slovní zásobou, tak i rozsahem své sečtělosti, patří infantilizace, a ta druhá definice tam je opravdu pecka – „Chovat se k někomu nebo se nad ním povyšovat, jako by byl ještě malé dítě.“

Velká část seminářů, které dobrovolníci CAPS pro BARCC dělají, se zaměřuje na respektování hranic – hranic chování, které si každý z nás nastavil, aby se ve světě prosadil. Hranice každého člověka jsou jiné a stejný člověk může mít velmi, velmi odlišné hranice v závislosti na typu chování nebo činnosti, které se věnuje. Mně se opravdu dobře mluví na veřejnosti; dělám to už dlouho, mám, jak bych si rád myslel, slušné schopnosti a v podstatě jediná situace, kdy se necítím dobře, je, když nevím, jestli mé publikum mluví stejným jazykem jako já. Naopak nesnáším zpěv. Mám příšerný hlas a chodit na akce, jako je karaoke, je mi mimořádně nepříjemné. Vím, že přátelé, kteří mě neznají dost dobře na to, aby věděli, že mě to opravdu nebaví, na mě budou tlačit, abych to dělala, a já budu opravdu úzkostná do té míry, že moje tělo bude reagovat fyzicky. Není to traumatizující, ale je mi to hluboce nepříjemné.

Jedním z našich poslání v CAPS je hledat způsoby, jak lidem pomoci, aby si více uvědomovali hranice a více je respektovali. Díky práci vědců a akademiků víme mnohem více o tom, jak predátoři fungují. I když k znásilnění cizí osobou určitě dochází, více znásilnění a sexuálních útoků je spácháno někým, koho přeživší zná, a to v poměru téměř 3:1. Víme, že většina predátorů testuje své zamýšlené oběti tím, že záměrně naruší jejich hranice a sleduje, jak budou reagovat. Záměrně se zaměřují na lidi, kteří si své hranice nemohou snadno vynutit. Naším cílem v CAPS je pomoci každému rozpoznat, kdy někdo překračuje hranice, a poskytnout lidem potřebné dovednosti, aby mohli zasáhnout a zastavit tento typ chování. Myšlenkový postup je takový, že pokud (většina) predátorů nemůže testovat hranice svých obětí, protože všichni ostatní v jejich okolí neustále zasahují, aby tomu zabránili, pak nakonec predátor nebude mít přístup k nikomu, koho by mohl viktimizovat.

To je dobrá myšlenka. Líbí se mi práce, kterou dělám v CAPS, a myslím, že je účinná. Učit lidi, jak prosazovat své hranice, však často předpokládá, že jsme v situacích, kdy existuje alespoň nějaký tichý souhlas s tím, abychom vůbec měli hranice. Tento typ školení je skvělý, pokud je zaměřen na skupiny vrstevníků: středoškoláky, vysokoškoláky, obecně i dospělé. Méně efektivní je, když se snažíme školit skupiny, kde není předpoklad, že buď jedna podmnožina skupiny smí mít hranice, nebo že druhá podmnožina na ně musí dbát. Nejlepší příklad tohoto typu vztahu? Rodiče a jejich děti.

Tento typ vztahu samozřejmě není zcela bez hranic – existuje mnoho hranic, které rodiče se svými dětmi nemohou překročit. Ve většině případů však platí, že pokud dítě něco nechce udělat, je mu to nepříjemné nebo se cítí váhavě, rodič ho k tomu může přesto donutit a pro tento typ výchovy existuje všeobecný společenský souhlas. Otec, který nutí svého syna nebo dceru, aby zkusili hrát například malou ligu, i když se to dítěti nelíbí, se většinou nesetká s tím, že by se mu ostatní rodiče nebo kamarádi společensky vyhýbali. To je to, co má rodič někdy dělat – ukázat svým dětem, že život je často nepříjemný a musíme dělat věci, které nechceme. Důvodem, proč rodiče dostávají společenskou podporu pro to, aby (občas) překročili hranice svých dětí, je částečně i to, že jako kultura obecně uznáváme, že dospělí si svůj svět uvědomují lépe než děti. Jako dítě jsem nesnášel telefony – měl jsem několik špatných zkušeností s náhodným zavěšením a začaly pro mě představovat děsivé, neznámé věci. Táta mě jako čtrnáctiletého donutil, abych v létě zvedal telefony v jeho kanceláři, zčásti proto, že jsem potřeboval práci, ale zčásti proto, že věděl, že se budu muset naučit zdatně telefonovat jako životní dovednost. Nenáviděla jsem to, ale nakonec jsem jeho rozhodnutí pochopila (i když moji přátelé by se mohli ptát, jestli jsem opravdu změnila názor na telefony; pravda je, že je pořád tak trochu nesnáším). Pro tátu bylo důležitější, aby mi pomohl rozvíjet životní dovednosti, než aby mě chránil před pocitem úzkosti a neštěstí. Překročil tam mou hranici benevolentním způsobem, tak jak to rodiče čas od času MĚLI dělat.

Tady to ale začíná být ošemetné. Není nouze o popkulturu, média, staré pohádky a obecná společenská poselství, která nám říkají totéž… o ženách. Ačkoli bych mohl uvést tisíc a jeden mizerný článek, mám pocit, že základní prolistování Sociologických obrázků nebo, pokud máte obzvlášť hroší kůži, AskMen.com, vám poskytne VÍCE než dost příkladů toho, jaká sdělení naše kultura poskytuje o tom, že ženy jsou v podstatě děti: nikdy neříkají, co si myslí, jsou nestálé, zmatené, ovládané emocemi, naprosto neschopné soustředit se na důležité úkoly (nebo jakékoli úkoly kromě vybírání bot, hurr hurr) a potřebují neustálou pozornost, jinak trucují. Tato sdělení jsou samozřejmě vždy podávána jako absolutní: VŠECHNY ženy se tak chovají, bez výjimky! Očekáváme, že se tak budou chovat i děti. Očekáváme, že děti budou mít záchvaty vzteku, že budou lhát, když ukradnou sušenku, že se nechají snadno rozptýlit. Kultura však mužům říká, že ženy jsou stejné.

Jako heterosexuální muž jsem byl hlavním příjemcem většiny těchto zpráv: z časopisu Maxim a dalších časopisů pro kluky, když jsem byl dost mladý na to, aby mi připadaly sexy; z drtivé většiny televizních pořadů a filmů zaměřených na chlapy a od mužů v mém životě. Dokonce i já jsem občas opakovala některé z těchto tropů, když jsem se nacházela v prostoru, kde jsem měla pocit, že mám společenskou podporu to říkat, a když jsem měla spadeno na nějakou konkrétní ženu, která mi podle mého názoru ublížila (ano, teď odevzdám svou feministickou průkazku).

Takže, co se stane, když žijeme v kultuře, která nám říká, že je v pořádku překračovat hranice dětí (pro jejich vlastní dobro!), a pak říká mužům, že ženy jsou v podstatě děti? Školení BARCC nám může pomoci rozpoznat, že hranice jsou důležité a že by se neměly porušovat, ale toto školení musí tlačit na spoustu společenských očekávání, která staví muže do pozice dospělých společnosti a ženy do role dětí. Myslím, že tuto myšlenku lze snadno shrnout heslem pro znásilnění „ne znamená ano“. V jaké pekelné díře roku 1984 to vůbec dává smysl? Odpověď je jednoduchá: v kultuře, která si myslí, že polovina dospělé populace ve skutečnosti není dospělá, to dává dokonalý smysl. Pokud ženy nejsou schopny používat ten sofistikovaný dospělý jazyk, který používají skuteční lidé, pokud ženy ani nejsou ve skutečnosti schopny chápat důsledky svých činů a pokud stejně pořád lžou jako děti, tak proč by ne nemohlo znamenat ano?“

Mám však naději. V tom výše odkazovaném článku Amanda Hessová cituje studii profesora práv z Yaleovy univerzity Dana Kahana, která zjistila, že muži a ženy s rovnostářštějším pohledem na svět se k ženám nechovají jako k dětem. Hurá!“

A teď, jen proto, že jsem se o víkendu s někým pohádal o tom, kdo napsal píseň pro novou reklamu na Kia Soul (což jsem špatně pochopil; já myslel, že Tribe Called Quest, oni si mysleli, že to byl De La Soul), tady je klasika Black Sheep z roku 1991 „The Choice is Yours“ (podívejte se na druhou sloku, kde je mírně anti-DV poselství!)

.