Alisa Burrisová

Sledovat

25. listopadu, 2020 – 5 min čtení

Za uplynulé strašlivě bouřlivé čtyři roky jsem spolu s miliony dalších lidí sledovala vývoj Trumpova krutého režimu, vždy s pocitem bezmoci a obav. Po celé toto období jsem hltal informace o našem nyní kulhajícím prezidentovi. S neklidnou dychtivostí jsem vstřebával každý smysluplný střípek, především proto, abych čelil vlastním obavám z toho, jaké škody by mohl napáchat naší démonkracii, jak by mohl zničit četné svobody, aby upevnil svou moc.

V každém článku, každé studii, každém příspěvku na Facebooku od četných politických skupin, které nyní sleduji, zůstávala na očích jedna překvapivá shoda. Bílé mužství tohoto prezidenta mu dává neomezený, neomezený vliv téměř ve všech oblastech jeho existence. Až dosud mu jeho výlučné členství v tomto elitním klubu patriarchální autority poskytovalo právní výjimku, která mu umožňovala páchat nemyslitelné nepravosti bez jakýchkoli následků. Ve skutečnosti se této stálé ochraně těšil po řadu desetiletí, což jen umocňovalo narcistickou bestialitu, která vymezuje jeho transakční, divoce sobecké jádro.

A právě toto bezpečí, které umožňovalo, ba dokonce podporovalo Trumpovu pomstychtivou malost, vysvětluje i jeho absolutní odmítání ústupků.

Ačkoli rozhodně nejsem psychologický expert, mám podezření, že vzhledem k tomu, že Trumpovi byla celý život plněna všechna myslitelná přání a nikdy nemusel usilovat, zapřít se nebo vytrvat, aby dosáhl vytouženého cíle, se se svou současnou situací se prostě nedokáže smířit. Nehybný fakt, že mu ubývají prezidentské pravomoci, prostě nezaregistruje. Je docela dobře možné, že se cítí být nekonečným vlastníkem této pozice a ignoruje skutečnost, že si ji vysloužil hlasy voličů. Představa, že by měl investovat úsilí, aby si získal důvěru voličů, mu uniká, protože z jeho pohledu jsme marginální a nikdy předtím nemusel hnout prstem. Stačí se podívat, jak krčí rameny nad statisíci tragických úmrtí, která každým dnem přibývají a která jsou způsobena jeho psychopaticky nedbalým zacházením s koronavirem. Celé měsíce ho nechával volně proplouvat národem, zabíjet lidi každou minutu a šířit smrtelnou nemoc i do těch nejodlehlejších komunit, aniž by projevil sebemenší zájem nebo špetku empatie. Naše životy jsou neviditelné, na jedno použití, tak očividně postradatelné, že na nás záleží jen jako na volebních lístcích, které může rozdělit na legální nebo nelegální hromádky podle naší politické příslušnosti, pohlaví a/nebo barvy pleti. Odlétá hrát golf na své různé nemovitosti a shrabuje další peníze našich daňových poplatníků, zatímco lidé trpí strašlivými osudy v přeplněných nemocnicích, napojeni na přístroje na jednotkách intenzivní péče, zbytečně lapají po posledních deších kvůli kruté nedbalosti tohoto prezidenta.

Strašlivé poměry, které právě teď snášíme, nikdy nemusely dosáhnout tak odporné úrovně. Je to proto, že jsme se stali rukojmími zcela imageového showmana, který nikdy nebyl pohnán k odpovědnosti a cítí se oprávněn k mocenské pozici, o jejíž naplnění neprojevuje žádný skutečný zájem. Naneštěstí pro nás bublina privilegií jen posiluje Trumpovo umrtvující smýšlení s americkým lidem jako skutečnou obětí.

Přes tento nezpochybnitelný důkaz, že my, voliči, nejsme v očích tohoto egomaniaka ničím jiným než potenciálním zdrojem potlesku, trvá na tom, že prezidentský úřad by mu měl stále patřit. Podle jeho pokřivené reality nemáme právo zvolit si vůdce, který cítí autentický zájem o naše blaho a podniká kroky, aby nás ochránil před škodami. Trumpovi patří prezidentský úřad, a to je vše, na čem záleží. Zároveň necítí žádné výčitky svědomí, když se pokouší umlčet statisíce černošských voličů po celé zemi v rámci dehumanizujícího spiknutí s cílem zvrátit volby, které jasně prohrál. A žádné meze nedodržuje ani při své normalizační ochotě vyvíjet nátlak na guvernéry, místní i federální politiky a volební administrátory, aby mu navzdory vůli voličů přisoudili druhé funkční období.

To by ale nemělo být překvapením.

V průběhu své proslulé nechutné a okázalé minulosti měl vždy nablízku někoho, kdo mu to umožňoval, aby vše dopadlo v jeho prospěch. Přátelé na vysokých místech potlačovali pochybné zvěsti, financovali jeho rozbujelé podnikání, manipulovali s fakty, aby utvářeli jeho finanční záznamy, tajnými platbami skrývali jeho sexuální prohřešky a obecně ho chránili před jakoukoli skutečnou odpovědností. Otevřené porušování zákona, když je to nutné, aby si pomohl, tak nevzbuzuje žádnou hanbu. Cokoli, co musí udělat, aby si uchránil svou dominanci, je v Trumpově vesmíru ospravedlnitelné.

S tímto neproniknutelným postojem nemá smysl si myslet, že by takový člověk mohl někdy ustoupit. Jeho desítky let privilegované izolace mu to nikdy nedovolí.

Mimochodem, vedoucí ženy, které se snaží získat politickou moc pro dobro americké veřejnosti, od státních a místních funkcí až po samotné prezidentství, jsou Trumpem a jeho kultem zesměšňovány, bezohledně napadány a očerňovány. Ženy jako Hillary Clintonová, Kamala Harrisová, Stacey Abramsová a mnoho dalších považují zdraví a blaho Ameriky za své priority a prokazují působivou integritu, která Trumpovi velmi chybí. Tyto angažované a vysoce kvalifikované ženy nevidí ve zvolené funkci příležitost monopolizovat si pozornost, ale zapojit se do veřejné služby ve prospěch americké společnosti. Když prohrají volby, laskavě ustoupí stranou a najdou si jiné cesty, kde mohou hlubokým způsobem přispět. I když jim neúspěch v získání politické pozice po intenzivní kampani musí zlomit srdce, každý z nich si uvědomuje, že tento národ je větší než oni sami a že oni nejsou jeho středobodem. Skutečně uznávají prohru a blahopřejí svému soupeři. Ani jednou se nestalo, že by některá z nich házela infantilní záchvaty vzteku, aby zastínila a pokusila se zvrátit vůli voličů.

Ženy mají v jistém smyslu zřetelnou výhodu v tom, že pro dosažení svých cílů musí pracovat mnohem usilovněji než muži, kteří ztělesňují americkou třídu oprávněných osob. Protože žijeme v tak misogynní kultuře, je pro ženy obtížnější získat jakoukoli moc. Když tedy nedosáhneme určitého cíle, máme vyspělost, v podstatě filozofickou perspektivu, abychom prosazovaly alternativní plány a nikdy nepředpokládaly, že nám svět něco dluží. Navíc nám toto intenzivní zklamání nebrání v tom, abychom se znovu postavily na nohy, oprášily se, obvázaly si každou ránu a pokračovaly dál, ne pokud něco dostatečně moc chceme. Nerovnost, ačkoli je nepopiratelně hrozná, může sloužit jako forma posílení, díky níž jsme odhodlanější než kdy jindy vymyslet jiné cesty, jak získat to, co chceme.

Ironicky řečeno, Trumpa oslabilo celoživotní, často líné očekávání, že mu bude dáno vše, co si přeje, bez většího úsilí. Takže teď, když stojí tváří v tvář této neochvějné zdi, která mu tvrdě brání v druhém funkčním období, nemá dost hroší kůži, aby vydržel odmítnutí.

Přistoupit? K tomu nikdy nedojde.

Oficiální přechod do Bidenovy administrativy určitě postoupí k lednové inauguraci. Ale Trump nikdy nepřizná vlastní prohru. Na to je příliš křehký. Kvůli této politováníhodné vadě je mi ho teď skoro líto.

Ačkoli Trump žil v luxusu a privilegované existenci a vždy si užíval toho nejlepšího, nárok bílého muže se zdá být jeho konečnou zkázou. A nemohlo se to stát vhodnějšímu exempláři lidstva.