„Důvodem, proč je na hřišti, je znovu zažít, co to znamená být hráčem míče dlouho poté, co zažil něco, kvůli čemu přemýšlel, jestli vůbec bude žít, natož aby se mu vrátily dřívější sportovní schopnosti.“

Steven Clarfield, klinický psycholog a softbalista z New Jersey, se v Panama City Beach na Floridě zúčastnil turnaje USSSA MilitaryWorld Softball Tournament, když uviděl něco, co nikdy nepovažoval za možné.

„Nic za mých 55 let strávených na softbalovém hřišti nebo v jeho blízkosti mě nepřipravilo na to, co jsem zažil (ten den) v srpnu 2013,“ říká doktor Clarfield v úvodu své nádherné knihy „Battlefield to Ball Field“ (Z bojiště na míčové hřiště).

Clarfield sledoval, jak celý tým amputářů soutěží v softbalovém zápase vysoké úrovně proti týmu zdravých mužů. Nebyla to žádná výstava. Tyto týmy soutěžily stejně jako všechny ostatní týmy na turnaji. vítězství nebylo přáním ani nadějí. Byl to jejich záměr.

„Jediný způsob, jak můžete tento tým urazit, je nevydat ze sebe to nejlepší,“ řekl Clarfield. „Nepolevujte, dokud zápas neskončí, protože hráčiWounded Warrior Amputee Softball přistupují ke každému zápasu, jako by to mohl být jejich poslední, a přejí si vyždímat ze soutěžního zážitku každý gram radosti.“

Tato radost ze hry je to, co Clarfielda přilákalo na turnaj, a zvědavost na to, co slyšel o softbalovém týmu Wounded WarriorsAmputee, ho přivedla zejména na toto hřiště.

„První věc, kterou jsem musel vzít v úvahu, byly mé vlastnípředsudky o tom, co jsem si myslel, že uvidím,“ řekl Clarfield. „Tihle kluci byli kluci z plakátu, který byl namířen proti nárokům. Rozšiřovali definici toho, co je možné.“ A Clarfield rychle rozšiřoval svá očekávání.

To, co Clarfield toho dne viděl – kromě skoků do vody, pokusů o dvojnásobnou hru a softbalového míčku rozdrceného na 350 stopách mužem se dvěma protézami nohou – bylo naplněním snu, kterého se chopil nadaný a společenský David VanSleet.

Když Clarfield sledoval talentovaný tým zraněných bojovníků, jak krásně hrají hru, která mu byla tak drahá, věděl, že objevil příběh, který musí být vyprávěn. Trik bude spočívat v tom, aby tuto skupinu hrdých a skromných vojáků přesvědčil o svých dobrých úmyslech.

„Mluvit o softballu bylo jednodušší,“ řekl Clarfield. „To jsme měli společné. Znal jsem lidi (ve sportu), které znali oni.“ Clarfield začal nadhazovat v mužské fast pitchsoftballové lize už v patnácti letech. O dva roky později už hrál mezistátní turnaje a tento sport mu natrvalo přešel do krve.

Clarfield už o softballu napsal dvě knihy: „Women’s Fast Pitch Softball: (2012) a „Ty Stofflet, softball’s Lefty Legend“ (2004).

Clarfield se následující den, v deštivý den, kdy se turnaj nekonal, sešel s Davidem Van Sleetem, aby s ním probral, jaká je jeho třetí a nejdůležitější kniha.

„Když si David přečetl Bestof the Best, zjistil, že jeho zkušenosti s legendami hryzobrazují to, co se v knize objevilo, a chtěl mít stejný přístup k tomu,(co se stane) Battlefield to BallField.“

Ačkoli nikdy nepřevezme zásluhy, byl to právě pečlivě organizovaný a osobitý Van Sleet, kdo byl katalyzátorem vzniku Wound WarriorAmputee Softball Team. Abychom parafrázovali Clarfielda, příběh WWAST začíná u VanSleeta; muže, který viděl stovky vracejících se zraněných vojáků a dal dohromady zdroje a prostředky, aby změnil život všech.

Van Sleet, který je zároveň manažerem týmu, přivedl v roce 2010 20 vojenských veteránů z celé země a softbalový tým byl na světě. Tým se schází o víkendech dvakrát měsíčně, aby hrál se schopnými softballovými týmy složenými z hasičů, kadetů vojenské akademie, policistů a příslušníků FBI.

Každý zápas hrají Wounded Warriors proti schopným hráčům a hned první zápas, který odehráli, poskytl pěknou ukázku talentu – chybějící končetiny vem čert -, který se podařilo shromáždit. Zranění bojovníci vyhráli 35:10. „Byli to profesionálové. Profesionální vojáci. Profesionálové ve všech směrech,“ řekl Bob Duff, předseda představenstva a generální ředitel společnosti FedComp, Inc, který pomáhal hru připravit. „Každému z nich chyběla část těla, ale byla to spíš nepříjemnost než hendikep.“

S Van Sleetem, který vůz zdatně řídil, se WWAST brzy dostala na mezinárodní scénu, o čemž informovala stanice HBO Real Sports a Phil Taylor v časopise Sports Illustrated. Byly navázány důležité sponzorské vztahy se společnostmi LouisvilleSlugger a Washington Nationals.

„Nejsilnější na tomto příběhu pro mě bylo, že bylo nesmírně důležité, aby tito hráči neopustili svůj sportovní život v důsledku svých zranění a amputací,“ řekl Clarfield. „A pro všechny z nich – každý sportovec to dokáže pochopit – prostě chtěli hrát a chtěli být součástí týmu.“

Olympijská softballová legenda Jennie Finchová měla jedinečnou příležitost nejen vidět hrát WWAST, ale hrát proti nim v Louisianě v roce 2012.

„Byla jsem v úžasu, když jsem se setkala s těmito skutečnými hrdiny a sledovala je hrát hru, kterou miluji,“ řekla Finchová, která napsala předmluvu ke knize. „Bylo úžasné poslouchat jejich příběhy a z první ruky slyšet, jak je naše softbalová hra zachránila a dala jim život po zranění.“

Davy fanoušků, kteří se chodí dívat na zraněné bojovníky, jak běhají na jedné nebo dvou protézách nebo se otáčejí při dvojích hrách či berou háky jen s jednou rukou, musí slyšet jednotlivé příběhy o blízké smrti, fyzických a psychických traumatech a dlouhém, vyčerpávajícím procesu zotavování, aby skutečně ocenili, jak daleko tito muži došli.

Josh Wege přišel o obě nohy pod kolenem a zlomil si obratel v dolní části zad, když jeho hlídkové vozidlo přejelo v Afghánistánu přes 200kilové improvizované výbušné zařízení (IED). Vzpomínal na dojetí, když v nemocnici Bethesda NavalHospital poprvé uviděl svou matku, otce, bratra-dvojče, tři sestry a švagra.

„Byla to jedna z nejlepších a zároveň jedna z nejbolestivějších vzpomínek, které kdy budu mít,“ řekl, „protože jsem se znovu setkal a můj boj o život byl téměř u konce. Když jsem byl zraněný, jediné, co jsem chtěl, bylo ještě jednou vidět svou rodinu.“

Clarfield říká, že náročný proces zotavování se z takového atraumatického zranění je stejně psychický jako fyzický.

„Z psychologického hlediska je to jejich identita, „říká. „Stali se součástí menšiny. Nežádali o to, ale přijali to. Mají nový normál.“

Wege a jeho spoluhráči z týmu WWAST mají podle Clafielda společnou nit, která je táhla přes nejtěžší měsíce rekonvalescence.

„Je to systém podpory,“ řekl. „Každý z nich měl někoho, kdo s ním sdílel hlavní tíhu zvratu. Je to proces na jeden až dva roky.“

Příběh Williama „Spankyho“ Gibsona je jako živý filmový kotouč. Během svého třetího turnusu v Iráku v roce2006 vedl pěší hlídky, když mu kulka odstřelovače roztrhla levé koleno.

Přestože mu byla amputována levá noha nad kolenem,do 18 měsíců se s pomocí protézy postavil zpět na nohy.

Vojenské předpisy zakazují opětovné nasazení, pokud má voják amputovanou nohu nad kolenem. Přesto Gibson získal některé konexe zevnitř, aby odstranil byrokratické překážky, a stal se prvním amputovaným nad kolenem v historii americké armády, který se vrátil do aktivní služby.

Takové jsou příběhy mužů, kteří mají pozoruhodnou vůli vrátit se ke svým sportovním výkonům.

„Každý z nich byl dříve skutečným sportovcem,“ řeklClarfield. „Najednou jim byla fyzická stránka odebrána. Byl by to jen dočasný problém.“

Nate Lindsey řídil zásobovací vůz, když jeho konvoj zasáhlo IED. Utrpěl těžkézranění pravé ruky, která mu bude amputována pod loktem.

Nateův problém byl větší, než že byl nyní bez služeb poloviny jedné končetiny. Před úrazem byl pravák. Musel se naučit házet levou rukou, pokud měl touhu znovu hrát míč. Na závodní hraní však zatím neměl ani pomyšlení. Bylo to jednodušší přání, které pronikalo jeho myšlenkami.

„Natea poháněly neustálé myšlenky na jeho malou dceru Jackie,“ řekl Clarfield. „Nate vždycky věřil, že otec musí mít možnost hrát si se svými dětmi na honěnou. Nebyl si jistý, jestli je to ještě možné. chystal se rehabilitovat, jak jen to šlo, aby to zjistil.“

Lindseyho inspirací se rychle stal desetiletý prvoligový hráčJim Abbott, který, přestože se narodil bez pravé ruky a části předloktí, nadhazoval 4. září 1993 za New York Yankees no-hitter. Lindsey se nejen naučil házet levou rukou, ale stal se i obdivuhodným pozorovatelem v poli.

Nebylo by však správné zdůrazňovat, že tito sportovci jsou vedeni pouze touhou vrátit se na soutěžní hřiště. Jsou také poháněni – a to bylo vždy součástí Van Sleetova snu – touhou pomoci svým padlým kamarádům.

„Tito muži jsou nyní součástí organizace, která je větší než oni sami,“ říká Clarfield. „Jsou identifikováni jako servisní skupina. Identifikují se s kamarády, kteří padli na bojišti. Připomínají ostatním, že existovali i jiní, kteří na tom byli mnohem hůř.“

Když WWAST pozvedá své zraněné spolubojovníky po celé zemi – ať už svými výkony na hřišti, nebo myšlenkami při návštěvách nemocnic -, podílí se také na vývoji a zdokonalování protéz končetin.

„Sportovci věří, že se musí pohybovat o 360 stupňů. Míč jim to říká,“ říká Clarfield. „Společnost Ossur America (světový lídr v oblasti ortopedie) s týmem spolupracuje, aby jejich protézy fungovaly co nejlépe. Ossurvěří ve výzkumný a vývojový aspekt zdokonalování zařízení.“

Ano, softbalový tým Wounded Warrior Amputee Softball Team ve své touze získat ze svých protéz co nejvíce v podstatě v terénu testuje špičkové vybavení a následně poskytuje kritickou zpětnou vazbu výzkumnému a vývojovému týmu společnostiOssur.

„Motto softbalového týmu Wounded Warrior Amputee Softball Team zní ‚Život bez končetiny je bez hranic‘,“ řekl David McGill, viceprezident společnosti Ossur America. „Ve společnosti Ossur je naším heslem ‚Život bez omezení‘.“

Softbalový tým Wounded Warrior Amputee Softball Team jako by svým příkladem dokázal omezení odstranit.

Pokud chcete přispět softbalovému týmu Wounded Warrior Amputee Softball Team, navštivte webové stránky https://usawwast.org/tour/.

Pokud chcete uspořádat akci WWAST, napište na e-mail: [email protected]

.